LIVE: Blood Red Shoes by chtěli být někým jiným. Naštěstí nejsou

BLOOD RED SHOES, DZ DEATHRAYS
Roxy, Praha
24. 11. 2012

Jako by se zrovna vrátili z dětského tábora. Oba jako vychovatelé, pochopitelně. Ona by nejspíš měla na starost malé holky, o poledním klidu by s introvertním nezaujetím poslouchala ty jejich připitomělé báchorky a ani jednou by se neusmála. On by měl oddíl o něco starších kluků a pokaždé, když by dělali v noci bordel, bušil by trpělivě na celtu stanu, ať už se konečně uklidní. A holky z nejstaršího oddílu by na něj hrozně letěly, na ten jeho kukuč... Když ne vedoucí na táboře, tak prostě jenom sourozenci, kteří se snesou natolik, že spolu dokáží trávit docela dost času. Laura-Mary Carter a Steven Ansell každopádně nevypadají jako někdo, koho byste čekali na pódiu na rockovém koncertě. A to je na nich vlastně to úplně nejlepší.

Lehce po půl deváté, tedy zhruba deset minut před (!) plánovaným začátkem, si to nakráčeli na stage pražské Roxy stylem, jakým nejspíš každé pondělí a čtvrtek odpoledne chodí do zkušebny. Něco ve stylu: "Hrajeme koncert a je tu tři sta, možná čtyři sta lidí, no a co?" Vlastně ani nepozdravili a než vůbec něco pronesli nahlas, docela to trvalo. Nebyla to ale studená odměřenost, spíš naopak. Ve skutečnosti působili mnohem víc lidsky a uvolněně, než všechny ty nablyštěné "Guys, you are amazing" koncerty. Zpívala ona, zpíval on, zpívali dohromady. V jednu chvíli se ona posadila za jeho bicí a on si vzal její kytaru. V jinou chvíli ona jeho přerušila, protože neměla správně nalazeno. Tak rychle poštelovala struny a potichu pípla na omluvu. Prostě normálka. Blood Red Shoes nepřijeli dělat show, přijeli zahrát koncert. A to je na nich vlastně to úplně nejlepší.

















Lauře-Marii a Stevenovi stačilo na pódiu skromné rudé (krvavě rudé, samozřejmě) plátno a decentní lampička, jejíž smysl nebo symboliku asi stejně nikdo nepochopil. Ještě pár světel, ale ty byly po většinu setu v módu "spíš tma". A k tomu jedna kytara a bicí. Jasně, občas jste v podkresu mohli slyšet mlhavé šumění, ale všechno hlavní se odehrávalo v živě rovině. Ti dva umí být pořádně hluční a neurvalí, přitom ale nepředvádí samoúčelný bordel a pořád to všechno dává smysl. A to je na nich vlastně to úplně nejlepší.

Blood Red Shoes s letošní deskou In Time To Voice rozprostřeli svůj výrazový rejstřík více do šířky - třeba taková The Silence and the Drones využívá smyčce a Night Light zase piano. Celkově je nový materiál výrazově pestřejší. Dvojice se však v Praze novému albu věnovala pouze minoritně, přičemž vsadila na zvukově klasičtější kousky. Zazněla singlová Cold vyzrálá In time to Voices nebo punkový úlet Je Me Perds. Nutno říci, že v publiku bylo stejně živo během nových věcí jako při starších vypalovačkách I Wish I Was Someone Better (mimochodem, nahráli BRS někdy něco lepšího?), You Bring Me Down nebo Keeping It Close. Možná proto, že nové album, jakkoliv dvojici posunulo trochu dál od někdejší špinavosti a syrovosti, je stále dostatečně naléhavé a autentické. A to je na nich vlastně to úplně nejlepší.

Zatímco se toho samého večera na jiném místě leskly nablyštěné sošky, vzduchem létaly ty nejupřímnější úsměvy, které jen mimické svaly dokáží vyrobit, a vůbec byla ve Státní opeře až dechberoucí koncentrace toho pravého kulturního dědictví, v Roxy proběhlo něco mnohem skromnějšího. Skromného ale opravdového. A to na tom bylo to úplně nejlepší.



text: Petr Adámek, foto: Vojta Florian