LIVE: The Cranberries sestoupili z 2. ligy do divize

THE CRANBERRIES, KATARÍNA KNECHTOVÁ
Tipsport Arena, Praha
30. 11. 2012

Stačí zapátrat v paměti, jak po trojici osobitých, energických a neotřele hitových alb z první poloviny devadesátých let nejdříve zapadli s Bury the Hatched do průměru a slabou Wake Up and Smell the Coffee se pohřbili úplně. Čtveřice si pak vcelku pochopitelně dala na čas pohov a ve studiu se znovu potkala až letos, načež vypustila průměrnou a lehce utahanou nahrávku Roses. Takže ano, jiný myslitelný důvod než nostalgie opravdu nebyl. Ale proč by ne.

V Tipsport Areně byla chladno. Do jisté míry samozřejmě proto, že se blíží astronomická zima, z velké části pak proto, jak The Cranberries na pódiu působili. Leccos předeslal už samotný nástup na pódium z kategorie: "Koupili jste si lístky, tak jsme teda tady a něco zahrajeme." Těžko uvěřit, jak byli kdysi Dolores, Noel, Mike a Fargal plní elánu a energie. Zpívali o tom, jak je bezva vyrazit v pátek večer do města a pak se válet v posteli až do neděle, bylo u toho spoustu barev a úsměvů. Prý to takhle bude napořád. Jak naivní. Když totiž právě touhle písní (Just My Imagination) otevřeli The Cranberries svůj pražský koncert, bylo okamžitě po ideálech. Na pódiu se objevila stárnoucí kapela, která už všechen elán, zapálení a chuť ztratila.

Vystoupení zcela zásadním způsobem ovlivnila epizodka, kdy zvukař Cranberries půl hodiny před koncertem dostal otravu z jídla (pravděpodobně šlo o hamburger, který si dal v hale k večeři...) a za mixážní pult se tak postavil první člověk, na kterého tour manager ukázal. Mystifikace, no ovšem. Jenže soudě podle té tupé a zmatené změti čehosi, která se po většinu koncertu linula z reproduktorů, se to tak v reálu klidně odehrát mohlo. Autor tohoto textu stál jen pár metrů od mixážního pultu, tedy v místě, kde by měl být zvuk nejlepší, ale ozvučení připomínalo příbojovou vlnu a tahle vlna spláchnula veškerou snahu o instrumentalizaci. Nejvíce utrpěla kytarová linka - jakkoliv Noel Hogan řezal do strun, jeho kytara byla slyšet slabě, případně vůbec, což nejvíce zamrzelo u ostřejších rockovějších věcí jako Zombie nebo Salvation.































Bohužel se špatně navečeřel nejen zvukař, ale i jinak jiskřivá a charismatická Dolores O'Riordan. Že je oproti studiovým nahrávkám naživo poloviční, se ví už dlouho, ovšem v Tipsport Areně o intonační problémy ani tolik nešlo. Zpočátku těžce artikulovala a její zpěv působil až příliš zastřeně. Kam se podělo její charisma a preciznost, s níž se na desce mazlí s každým jednotlivým tónem? Jiskření se nekonalo. Je trochu smutné, když mnohem lépe a čistěji nakonec vyzněly vokály doprovodné klávesistky. Sterilně a bez překvapení hrající kapela ukázala světlejší chvíli snad jen při gradaci u Ridiculous Thoughts.

(ne)Nasazení kapely ve spojení se zvukovou rezignací působilo, jako kdyby na pódium někdo hodil obří deku. Brusinky sice servírovaly jednu pecku za druhou (zazněly např. Free to Decide, během níž si Dolores brnkla na kytaru, dále When You Are Gone, I Can't Be With You, Dreams, jemnější Twenty One a Linger a samozřejmě kultovní Zombie), avšak očekávaný efekt nepřišel. Paradoxně tak lépe vyzněly skladby z nové, lehce unylé desky Roses, mezi jejichž studiovou a pódiovou verzí logicky nebyl až tolik propastný rozdíl.

Skalní a nekritičtí fanoušci, jimž stačilo být zkrátka u toho, ať už "to" vyzní jakkoliv, jistě odcházeli po devadesáti minutách spokojeni. Avšak v publiku bylo vidět i zívání. Jako neverbální shrnutí jde o zcela přesné hodnocení.



text: Petr Adámek, foto: Petr Šrámek