ROCKBLOG - JI: Parohy, daňci a kouzla aneb Jak jsme točili klip

"He-Blééééů!" Hroznej zvuk mě atakoval v hladině alfa, vylítnu z postele a je to jasný. Petra zvrací! Srdce mi jede na 160 bpm. Kde to jsem? Bojím se otevřít oči.

Pomalu to najíždí. Nacházím se v penzionu v panenské přírodě na Rožmberku a právě mám za sebou pernou svatební noc - mojí kamarádky. Petra (spolubydlící a spolupařící) ještě spí a venku v oboře rozjíždí svojí troubící session daňci. Uf.

Se zbytky svatebního make-upu se jako zombie suneme na snídani. Po kávě se mi v hlavě promítají matné obrazy z nočních kreativních tanců se všemi svatebčany a chytá mě falešná euforie, že jsem John Travolta, kterýmu leží celý Rožmberk u nohou, a že to musím zase rozjet. "Přátelé, mám takovou lesní píseň, co takhle k tomu udělat pár fotek, když už jsme tady, ne? Bude sranda, co?" říkám naprosto nepřesvědčívě

Působí to jako mé poslední přání, a tak pár lidí kývne. Beru si od nevěsty závoj coby styling, Petra mně tupíruje už několikrát natupírované vlasy a vyrážíme k lesu v sestavě: Petra (kadeřnice), Káťa a Edita (berou svatební koláčky s sebou, čili catering) a kulhavý Ondra (profi fotograf ze svatby, který si při divokém tanci rozříznul nohu). Prostě Dream Team.

Po pár metrech na Travoltu padá pekelná únava. "Lehnu si tamhle ke stromu," upadla jsem do kořenů jako do peřiny. Je strašná kláda, i slunce zůstalo v penzionu. Ondra se belhá jako zraněná laň, sotva drží foťák a skrz džíny mu prosakuje červená. Snažím se být ukrutně éterická. Holky chytají nekončící záchvaty smíchu, Ondra se po pár vteřinách přidává a já se stále snažím konvenovat se silným obsahem písně. Je to tvrdý koníček.

Hodinu nato nás Ondra vysvobozuje: "Je to tam, jdeme!" Chci vstát, ale zdá se, že omotání kolem stromu je trvalé. Ruka se ztotožnila se stromem a nechtěla jít s náma do penzionu.

Z fotek jsme v teple u svařáku naprosto nadšený. Asi 15 minut. "Tohle nesmí nikdo nikdy vidět. Uděláme to znovu," pronáší Ondra, pak upadáme zpět do alfy a není jistý, jestli se nám to celý jenom nezdálo.

Po několikadenním spánku se kvůli kostýmu scházím se svým dvorním návrhářem Janem C. Loblem. Popisuju mu svoji vizi lesního mystéria, pouštím mu píseň, rozsvítí se mu oči a koncept jeho ústy ožívá: "Nafotíme to, a rovnou natočíme klip v lese, v noci, omotám tě látkou, na to budeme promítat les...a budeš mít parohy." - "Jsi genius!" vyskočila jsem radostí, zařvala jsem jako mí přátelé z obory: "he-Blééééů!"

A tak po všech přípravách na klip kouříme (původní sestava plus další kreativci) na zápraží na chalupě v horách na Javorníku a místo natáčení hypnotizujeme déšť. Jsem smutná, ani hlášky, jako že se to vyprší a umejou se nám auta, mě neuklidňují. Tolik jsem věřila v Ariel (múza a archanděl, celé album ponese její jméno), že to nějak vykouzlí...

Ovšem den nato je jak malovaný. O půlnoci už jsme v lese. Je to ten správný okamžik. Obalují mě nejdřív do deky, na sobě mám veškeré lyžařské vybavení, stoupám na schůdky, a pak mě obalují nekonečnou látkou. Petra mi nasazuje parohy (což si neberu osobně). Je ticho. Jen les, my a nad námi hvězdy. Začínají vrčet agregáty, catering rozdává opojné teplé nápoje, kouří se nám od pusy (je nula). Mlčíme v úžasu nad tím tichým prostorem. Pak mě oslňuje projektor. Jsem živé plátno, víla i daněk! {vypnoutlink:Team}

Děkuju, Ariel.

text: Jitka Charvátová, foto: Ondřej Vitha