UDG interview: Někteří z nás jsou fotři, ale na barech pořád jsme

O nové desce říkáte, že: "vypráví příběhy lidí hledajících východisko z nejrůznějších životních situací. Postavy stojí na kraji propasti, na hraně, v nebezpečné výšce a hledají východisko." Vypráví texty o vás nebo spíš o lidech okolo vás?

Desku produkoval Armin Effenberger, který se ve velké míře věnuje elektronice. Vybrali jste si právě z tohoto důvodu?
Petr: Je to tak. Cíleně jsme si vybrali producenta, který je z elektropopové branže. Oproti předchozím deskám je to znát. Té elektroniky je tam docela dost.
Pavel: Armin je obrovský profík, který má na tu hudbu svůj specifický názor. Na výběru producenta jsme si dali záležet a hned na začátku jsme se dohodli, že mu do té práce nebudeme mluvit. Celý ten výsledný face je jeho práce.
Bohouš: Šli jsme do toho s tím, že chceme producenta a ne jen někoho, kdo tu desku nahraje nebo smíchá. Nechali jsme mu úplně volnou ruku.
Jugi: Do chvíle, než jsme pracovali s Arminem, jsme netušili, jak ta producentská práce může ve výsledku vypadat, kam až může zajít. Armin to pojal takovým způsobem, tak razantně a radikálně, že jsme konečně pořádně pochopili, co to vlastně znamená produkovat desku.

Ve stejnojmenné skladbě Akrobat hostuje Ota Klempíř. Třeba takoví bráchové Homolové, kteří s vámi dělali v minulosti, jsou vaši kámoši, ale jak se dostali právě ke Klempovi?
Pavel: Otu jsme si vybrali, protože se nám přesně hodil do té písničky. Podle mě by se měli hosti vybírat tak, jak se do té dané skladby hodí a ne podle toho, jak momentálně frčí a kolik na ně chodí lidí. Klempa do Akrobata sednul jak prdel na hrnec.

Osobně mě hned v první chvíli napadlo, že je to Vladimír 518.
Petr: Přesně! Když jsem to slyšel poprvé, napadlo mě to taky.

Stále ještě slýcháte zmínky o soutěži Coca-Cola PopStar, která vás před osmi lety dostala nahoru nebo už se ta nálepka definitivně sloupla?
Petr: Skoro jo. Ale u rozhovorů se na to občas novináři ptají. Ty jsi dneska druhý z celkových šesti, to jde.
Jugi: Já si na to občas vzpomenu a vždycky si řeknu: "Ajo!"
Petr: Mě vždycky překvapí už ta otázka. Bylo to fajn, ale už je to fakt dlouho.

Jak celkově vzpomínáte na časy svých začátků?
Petr: Pamatuju si, že jsme tenkrát všichni pustili svoje práce a mysleli jsme si, jak to bude velký.
Jugi: Ta euforie byla ohromná. Nic takového asi už nezažijeme.

Nějakých pět let zpátky jste tvrdili, jak vás baví ježdění po klubech. Stále se vám to neomrzelo?
Petr: Když tři roky jezdíš se stejným repertoárem, tak to trochu omrzí.
Bohouš: U mě spadnula do stereotypu jenom ta příprava před koncertem, nakládání, cestování atd.
Pavel: Za mě: neomrzelo. Co mi ale vadí, je, že dneska jsou často kapely tlačený do kouta a vykořisťovaný, aby si vůbec mohli někde zahrát.

Co říkáte na občasnou kritiku, že hrajete pořád to samé a pořád stejně?
Jugi: My se sice těšíme na to, až zase předvedeme nový materiál, ale lidi paradoxně nejvíc baví právě ty staré písničky. Čekal bych, že fanoušci budou víc kritičtí, ale vážně je to pořád baví. Stejné písničky i stejné fóry.
Petr: Je to o tom, že když zahraješ čtyři koncerty za víkend, tak ti přijde, že se opakuješ. Ale pro člověka, který tě vidí dvakrát za rok na festivalu, to tak není.

Na pódiu působíte vcelku civilně. Jak se díváte na vystajlované kapely typu Mandrage, Cocotte Minute a další?
Jugi: Já mám osobně radši ten civilní styl. Ale je pravda, že když jsme si jednou vypůjčili cirkusové kostýmy, docela se nám to líbilo.
Petr: Koncert je show, je to divadlo. Zásadní je samozřejmě muzika, ale celkový dojem je složený z mnoha faktorů. A do toho patří i oblečení a pódiové kostýmy.

Před třemi lety jste udělali takovou rebélii na Votvíráku, kdy jste přes zákaz nechali spoustu fanoušků vylézt na pódium. Měli jste z toho dál nějaké polízanice?
Jugi: Nejdřív to hrotili, že nám nedají prachy a že už si na Votvíráku nezahrajem. Ale po pár dnech se tomu všichni smáli, jaké jsme festivalu udělali skvělé PR. Třeba v Právu se psalo jenom o nás a Lucce Bílé.

Asi proto, že se tam nic nestalo.
Petr: Je fakt, že kdyby stalo, tak teď asi sedíme jinde.

Vyvedli jste od té doby něco podobného?
Jugi: Pokaždé, když jedeme na Votvírák, přemýšlíme, co zas vyvedeme. Teď posledně jsme při poslední písničce udělali všichni hromadný stagediving. Jinak jsi v těch nápadech dost limitovanej. Vrtulníkem přiletět nemůžeš.

Kdysi někdo z vás řekl: "Po tom koncertě je to vždycky příjemný, takže dokud nezačneme fotrovatět, tak na těch barech budem." Jste tam stále?
Bohouš: Někteří z nás už fotři jsou, ale na barech jsme pořád.
Jugi: Zrovna o tom pojednává písnička Akrobat. Když ji slyšel Klempa, tak se zamyslel a říká: "Prozřel, hoch, prozřel." Ono je fajn pokecat s lidma na baru, ale nemůžeš se tam potácet do šesti do rána.
Pavel: Ale to tam nepiš. Oficiálně žádné děti nemáme a je nám 22! (smích)

A co holky, ještě na vás po koncertě čekají?
Jugi: Čekají. A pozorujeme, že nám stále přibývají noví mladí fanoušci.
Petr: Proč v té otázce bylo slovo "ještě?" (smích)

text: Petr Adámek, foto: archiv UDG