TOP 5 songů o kriminále

System of a Down: Prison Song
Bylo by s podivem, kdyby se v současnosti hibernující parta Arménců s americkými pasy nepustila do kritiky vězeňství. Prison Song vyšel na veleúspěšné a kriticky vstřícně přijaté desce Toxicity coby téměř vzorová ukázka toho, jak to dopadá, když se pokrokově smýšlející umělci nechají unést a žár jejich očí se podobá světlu termojaderného výbuchu. Text Prison Songu je zajímavým mixem hesel z brožurek, rozdávaných avantgardními spasiteli všehomíra, tiskových zpráv Amnesty International a plamenných výzev vousatých myslitelů z okruhu salónních marxistů. Dozvíme se, že se děti stále snadněji dostávají k drogám, že jsou ve Spojených státech za mřížemi dva miliony lidí a že je Amerika povšechně policejní stát a vůbec jedno velké vězení. Nejspíš by se na toto téma dala vést dlouhá a zbytečná debata. Pro účely této minihitparády je daleko podstatnější, že System of a Down svůj Prison Song okořenit tou nezbytnou mírou naštvanosti, která k rocku patří. Kdyby jí nebylo, svět by se nestal vězením, ale určitě by byl chudší a to by byla škoda.




Johnny Cash: Cocaine Blues
Zhruba v téže době, kdy se na rockových jevištích za největší odvaz považoval výkřik "oh yeah" vyseknul countryový bard a jedna z nejvlivnějších postav hudebních dějin minulého století Johnny Cash svoje Cocaine Blues. "Ráno jsem se vzbudil, naprásk' jsem se koksem a odstřelil svou starou," vypálil Cash na vděčné auditorium, složené z převážně doživotních zákazníků pověstné folsomské věznice. Byli nadšeni. Cash zpíval příběh, který naprostá většina z nich znala jak své vlastní boty. Koneckonců sám "muž v černém" se dal slyšet, že mít na dvorku kopec kokainu, vyšňupal by ho prostě proto, že tam je. Po Cashovi vystupoval pro kriminálníky leckdo. Nikdo mu neupře, že ve Folsomu dokázal spojit syrovost, autentičnost, slitování, bezprostřednost a v nejlepším slova smyslu chlapský pohled na to horší ze života do celku, který si i po více než čtyřech desetiletích udržel punc neopakovatelného. Abychom byli spravedliví: pořádný podíl na atmosféře mají ty stovky mužských v mundúrech. "Odsoudili mě na devětadevadesát let do Folsomu," zazpíval Cash poněkud ochraptěle, "devětadevadesát let v hrobě a stejně nikdy nezapomenu na ten den, kdy jsem tu mizernou čubku odprásknul." Jak by velký Johnny s Cocaine Blues pochodil v ženské věznici radši nedomýšlejme.




Pearl Jam: Nothingman
Před skoro dvaceti roky, přesně vzato v roce 1994 vyšla bez jakékoliv umělé publicity třetí řadová deska Pearl Jam. Nesla jméno Vitalogy a kromě ikonických skladeb jako Better Man nebo Spin The Black Circle obsahovala také táhlou, téměř countryovou píseň Nothingman. "Některá vyřčená slova nejde vzít zpátky," konstatuje Eddie Vedder a je zajímavé, že jakkoliv se jedná v podstatě o zoufalou banalitu, nezní ani trochu směšně nebo trapně. A koneckonců se není čemu pošklebovat. Neodčinitelné chyby, kterých se dopouštíme, aniž bychom dopředu tušili, že jejich následky poneseme až do hrobu, nás zavírají do vězení, které si nijak nezadá s devětadevadesáti folsomskými roky Johnnyho Cashe. "Někdo zkouší utéct a někdo skončí v pekle." Slova nejde vzít zpátky, napsal Eddie Vedder. Neměl tušení, že se dočkáme časů, v nichž kdo neodposlouchává a není odposloucháván, jako by nebyl. Díky tomu a zásluhou vlastní užvaněnosti se vězení stává místem, kde svého poslance potkáte pravděpodobněji než v parlamentních kuloárech. Ale to už je jiný příběh.




Graham Nash: Prison Song
A teď z docela jiného soudku: mezi autory, které přilákalo vězeňské téma, se v roce 1973 zařadil i věhlasný Brit Graham Nash. Stalo se tak na jeho sólové desce Wild Tales. Tématicky se kupodivu příliš neliší od Prison Songu, o kterém byla řeč o kousek výš. Jen je jaksi uhlazenější a odměřenější, jak to ostatně odpovídá ostrovní nátuře pana Nashe. Ten byl ve druhé polovině šedesátých let minulého století klíčovou osobností skupiny Hollies. Odtud ho touha po větší míře sebeprosazení zavedla za oceán. V Americe se Nash stal čtvrtinou vyhlášené a dodnes asi nepřekonané superskupiny Crosby, Stills, Nash and Young. A mimochodem: David Crosby svému kamarádovi a generačnímu souputníkovi neodepřel pomoc na sólových projektech. Jeho kytara i hlas je ke slyšení také v Prison Songu.




Elton John: Have Mercy on the Criminal
V roce 1975 stál extravagantní pianista s vokálními sklony Elton John vlastně teprve na začátku své dlouhé a úctyhodné kariéry. Aby na něj bylo v oněch letech, kdy se po tavernách rodil jeden génius za druhým, vidět, upozorňoval na sebe kostýmy, které i v sedmdesátých letech zvyklých na leccos působily fantasmagoricky. Ale není to potrhlá image, co Eltona Johna pevně usadilo mezi nesmazatelné velikány rocku. Jeho nesporný melodický talent spojený s kongeniálním textařem Berniem Taupinem, vydával před osmatřiceti roky dodnes výživné ovoce. Skoro šestiminutový symfonicky rozmáchlý příběh o muži, prchajícím z vězení a hledajícím trochu slitování, dodnes patří k pilířům koncertního repertoáru dnes už sira Eltona.



Jestli prezident Klaus poslouchal „Soucit s kriminálníkem" předtím, než na Nový rok amnestoval pozoruhodnou skupinu kontroverzních konkurzních soudců nebo manažerů fondů, které po sobě nechaly stovky ožebračených lidí, měli by všichni hromadně Eltonu Johnovi a Berniemu Taupinovi poslat děkovný dopis a bonboniéru. Při letmém pohledu na ně bych ovšem autorům Have Mercy on the Criminal vřele doporučil přesvědčit se, jestli ty eventuální sladkosti nejsou napumpované jedem na krysy.

Ondřej Fér

---