Honza Homola interview: Ptáci dali vokály na první dobrou

Honza Homola: "V průběhu natáčení Čarovánek jsem měl dva úrazy, které ohrožovaly jejich dokončení."

Že jsem se rozhodl pro vlastní vydání i financování bylo jen z důvodu, že jsem nechtěl spadnout pod žádného vydavatele ani sponzora. Nikdy v budoucnu jsem nechtěl být vystaven nějakým tlakům, navíc mám z mého prvního alba neblahou zkušenost s vydavatelem, kterej s celým fyzickým nákladem zmizel, a zřejmě už ho z něj nedostanu. Chápu, že bych peníze mohl investovat praktičtěji, zvlášť když tuším, že se mi náklady nevrátí. Ale vlastně peněz mám i tak dost, takže mi toto vrásky nedělá. Album Čarovánky jsem si udělal pro radost a peněz nelituju.

Plánuješ s novou deskou sólová vystoupení?
Plánuju, ale vzhledem k tomu, že s Wohnoutama koncertujeme ostošest, nebudu mít v budoucnu na sólové hraní moc času. I tak se ale sem tam něco najde, o čemž dám vědět na svých stránkách. Své živé koncerty pojímám z velké části jako improvizaci, což mě k smrti baví.

Album jsi točil už po svém úrazu, kdy sis pilou zranil prst. Jak se to přesně stalo?
V průběhu natáčení Čarovánek jsem měl dva úrazy, které ohrožovaly jejich dokončení. Málem jsem přišel o prst, když na něj dostala moje zahradní pila chuť. Dodnes ukazováček levé ruky necítím, což je při hraní velice rušivý pocit. Dalším úrazem byly nemocné svaly a šlachy následkem dálkové cyklistiky. Díky těmto dvěma věcem jsem předělal kytarovou techniku a při nahrávání jsem často musel zvolit cestu kompromisu. Ale celé toto beru jako výzvu, kterou se mi podařilo nějak zvládnout.

Je to zranění nenávratné? Myslíš, že ještě někdy ten prst ucítíš?
Prst pravděpodobně už neucítím, ale naučil jsem se s tím fungovat. Při dohmatu na strunu mi prstem projede taková zvláštní brnivá vlna, která není úplně příjemná. Ale myslím, že časem tenhle blok odstraním spíš v hlavě, než v ruce. O prst jsem nepřišel, což je to nejdůležitější.

Rehabilituješ nějak?
Rehabilituju. Ze začátku to nebylo lehký, protože prst byl sešitý v místě prostředního kloubu a přes ztuhlé jizvy se nechtěl ohýbat. Musím před hraním dělat nějaké cviky a pak už to jde samo. Dokonce se mi už daří při hře na to nemyslet.

Tvrdíš, že album bude "bavit ty, kteří rádi hledají v hudbě překvapení". Jaká překvapení deska nabízí?
Těžko budu posuzovat vlastní tvorbu, neb po roce práce nemám dostatečný odstup. Šlo mi o to vyhnout se věcem, které už znám a bylo by pohodlnější se jich držet. Většinu písniček jsem nahrával bez střihů, to znamená, že jsem se je musel učit dlouho před nahráváním hrát. Překvapením můžou být neobvyklé postupy a kombinace nástrojů. Kytara, harfa, flétna, smyčce... Myslím, že Čarovánky je nemoderní album, které se vyhýbá současným trendům.

Jedná se o tvůj druhý sólový projekt. Jak na tyto tvé počiny reaguje zbytek Wohnoutů?
To je citlivá věc, neb nechci, aby kluci vnímali toto jako mojí sólovou dráhu, či kariéru. Wohnout je pro mě číslo jedna a moje boční projekty jsou jen odbočení ze zaběhlé rutiny. Snažím se tedy realizovat ve wohnoutích natáčecích pauzách. Myslím, že písničky pro moje projekty jsou komornější a alternativnější, což by se do Wohnout stejně nehodilo. Tuším, že ortodoxní wohnoutí fanoušek mi Čarovánky hodí na hlavu.

Přece jen, jde o velmi odlišný hudební žánr. Nedělají si z tebe ostatní v kapele třeba legraci?
Možná ano, možná si z toho dělá legraci více lidí. V osobní tvorbě ze mě v posledních letech leze úplně jiný druh písniček, než na který by lidi mohli skákat pod pódiem. Kluci se k mým projektům nevyjadřují, což je raději dobře.

Vím, že je asi brzy o tom mluvit, ale máš v plánu nějaké další sólové věci?
Mám, ale teď je priorita další wohnoutí deska, kterou už zkoušíme. Zase mi vrčí v rukách neposlušná elektrická kytara, což je ten nejkrásnější pocit na světě. Své třetí album bych rád pojal zase jiným směrem, ale to mluvíme o vzdálené budoucnosti. Mám v hlavě takovou vizi, ale cesta k ní bude zase všelijaká.

Na tvých stránkách mě zaujala informace o tom, že na Čarovánkách zní mimo jiné i kytara z roku 1928. Jak ses k takovému artefaktu dostal?
Kytary obecně jsou mým velkým koníčkem a tak neustále sleduju, co se kde děje. Mám vztah ke starým nástrojům, ale nedokážu definovat proč. I moje koncertní kytara je oprýskaná bába, dává mi však takový zvuk, že na její jizvy a šrámy nemyslím. Gibson L3 z roku 1928 jsem si půjčil od kytaráře Ondry Holoubka a jsem mu nesmírně vděčný za jeho důvěru.

Máš tušení, kdo, kdy a kde na ni za těch bezmála devadesát let hrál?
Musel bych se Ondry zeptat, jaká byla historie téhle kytary. Tedy netuším. Dokonalost jejího zvuku je v nedokonalosti jejího zvuku. Dnešní kytary znějí sice špičkově, ale jinak. Ty staré nesou v sobě punc obyčejnosti a to já hrozně rád.

V jaké skladbě se přesně objevuje?
Nejlépe je slyšet v závěrečné písni Superstar. Laik možná její zvuk neocení, ale věřte, že právě tato kytara dala skladbě svéráznou patinu. Sice nebyla úplně pohodlná na hraní a měl jsem problémy s dohmatem, ale i to přidalo k notám svoji osobitost.

Kromě hudebních nástrojů se na desce objevuje i zpěv ptáků. Jak jsi ho natáčel?
Natáčel jsem ho v květnu po návratu z koncertu. Bylo pět ráno a na zahradě se odehrával grandiózní ptačí koncert. Vystrkal jsem mikrofony na trávník, otevřel si víno a nahrával. Jediné, co rušilo, byly v dálce projíždějící kamiony, ale ty jsem pak z nahrávky frekvenčně vyřezal. Jako honorář ptáci dostali zrní do krmítka.

Kolik pokusů zabralo, než jsi od ptáků dostal, co jsi potřeboval?
Nahrál jsem jednu tak dvacetiminutovou stopu, přičemž jsem hýbal s mikrofony a nastavením předzesilovačů. Ptáci to dali na první dobrou.

Za pár dní odlétáš na dovolenou. Jak dlouho budeš pryč?
Už nemůžu cestovat jako dřív, neb mám rodinu, takže to budou dva týdny na Kubě. Kdysi jsem byl na cestách i tři měsíce v roce, teď jsem víc doma.

Které tři věci si do kufru zabalíš jako první?
Kufr nevozím, ale dám si kytaru na rameno, do kapsy pas a peníze. Nic víc není potřeba.

Katarína Straková