LIVE: Bratři jak se patří aneb profesionální a bezprostřední Piano

PIANO, ONE BIT WONDER, KÁČA A SÁRA
Palác Akropolis, Praha
12. 2. 2013

Po příjemném avšak neodzbrojujícím úvodu, které obstaralo klávesové a pěvecké duo Káča&Sára si svoji premiéru odbyl projekt One Bit Wonder (za kterým stojí neúnavná druhá půlka dua Republic of Two Jiří Burian). Dva kluci, samplery, klávesy, laptopy a jedna kytara. Sun Glitters po česku.

Deska, kterou Piano křtilo, není žádný nováček. Z lisovnou se rozloučila na podzim, koncert už jsme taky měli šanci vidět, ale včerejší křest měl být jakýmsi formálním završením prvního půl roku existence kapely. A taky byl. Oproti prvnímu vystoupení ve skromné chillout zóně v Roxy se Piano prodralo až před solidně zaplněný Palác Akropolis. Na vizuální spolupráci si přizvali VJku Adélu Marešovou. Spolupráce jak má být. Čistý černobílý design stage podtrhla do černých společenských obleků oblečená kapela, která jen málokdy vystupovala ze tmy a mlhy. A mezi tím zářil v bílé košili hybatel dění Mikoláš. Jako vždy brilantně zpívající, přesvědčivý, bezprostřední a mezi písněmi usměvavý.

Písně z desky prošly velkou proměnou do koncertní podoby a nutno říct, že jim to prospělo. V místech, kde desce chybí tah na bránu, kapela trochu přidá a utahanost je ta tam. Nejsilnějšími momenty koncertu byly jednoznačně písně Bunker, Queen Of My Snow Empire a It Won't Destroy Me. Tyto skladby jsou patří mezi ty nejlepší i na desce, a proto je dobře, že se je kapele povedlo i na koncertě vyšvihnout, jak se patří. Není totiž horšího prohřešku než nebýt schopný na živo zahrát svůj nejlepší singl.

































K samotnému křtu si Mikoláš přizval svoje rodiče a polité CD následně věnoval svému dalšímu bratrovi v publiku, čímž ještě znásobil rodinnou atmosféru celé akce. Před samotným koncem se ještě jako host na pódiu objevila cellistka Terezie Kovalová, která sice hrála už asi se všemi tuzemskými kapelami, ale zjevně se stále ještě neokoukala. Po grande finale s It Won't Destroy Me se publikum dočkalo ještě sólového provedení písně The Fish & The Boy od Republic Of Two v obsazení Mikoláš, kytara, looper a mikrofon. Příjemná tečka za celým koncertem.

Piano odvedlo naprosto profesionální práci s dotaženou prezentací. Přesto bylo bezprostřední. A k oné v úvodu zmíněné bratrskosti - kdybych to byl nevěděl už dávno dopředu, asi bych neuhodl, který z členů kapely je Mikolášův bratr. Všichni totiž působili jako bratři. A v tom je velká síla. Mimochodem, Honza Janečka je nejlepší bubeník široko daleko. Howgh!


















text: Martyn Starý, foto: Vojtěch Kubec