RECENZE: Nick Cave 2013 aneb nic při starém, už jen stárnutí

Nebo ne, novinka je přece jenom víc melancholická a baladická a odkazuje rovnou na Nocturamu z roku 2003 nebo dvojalbum Abattoir Blues/The Lyre of Orpheus z roku 2004. Kdyby nebylo zmiňovaných Grinderman, člověk by možná ani nevěřil, že Cave umí ještě jinou než tuhle cohenovskou polohu. Písně to samozřejmě stále nejsou úplně tradiční, ale ve srovnání s kousky jako Tupelo nebo Wanted Man se zdají mnohem uhlazenější a přístupnější. Přinejmenším víc, než právě ty neotřelé experimenty z dřívějších dob, díky nimž má kapela svou pověst. Novinka nejvíc připomíná styl pomalých a plíživých vyznání zkaženého kazatele skladba Water's Edge.

Temnota, které je Nick Cave uznaným komandantem, dostává jinou podobu - z nářků rozervance ranějších alb tady cítíme spíš nostalgické smutnění a dospělost. Kakofonii kytar a dramatickou dikci vystřídaly uhlazené aranže a smyčce. Vývoj a zkušenosti přicházející s věkem jsou v pořádku, ale co vytýkáme desce v tomto ohledu, je velká ztráta energie a caveovského humoru a nadsázky a chuti kapely udělat něco nového, i když třeba divného. Působí to, jako by Nick Cave mezi spoluprací s The Bad Seeds a s Grinderman rozdělil vlastně sám sebe na dvě části. A protože Push the Sky Away působí utahaně a místy prázdně, v porovnání z toho vychází grindermanské orgie vítězně.

Co ale patří mezi položky, u kterých asi nelze Cavea nikdy plácnout před prsty, jsou texty. Jeho literární nadání - ať už prozaické nebo poetické v písních, které z let 1978–2007 soborně vyšly u nás nedávno i přeložené knižně - nelze zpochybnit a i tady najdeme perličky. Například u skladby Jubilee Street a Finishing Jubilee Street si Cave si výborně hraje s příběhovostí.

Na desce se nepodílel Mick Harvey (a jak je známo, od roku 2003 s kapelou nenahrává ani veledůležitý element Blixa Bargeld), což se na na ní negativně podepsalo, zvukově zchudla a je jednodušší. Alespoň, že ten Warren Ellis zůstává.

Push the Sky Away je bezpochyby kvalitní, vyzrálá nahrávka, které se věcně upřít příliš nedá. Otázkou ale zůstává, jestli v konkurenci bohaté a různorodé diskografie Nicka Cavea & The Bad Seeds obstojí a jestli její fanaticky kladná hodnocení už nezpůsobuje spíš dobré jméno interpreta než její kvalita jako uměleckého díla.

BEST TRAX: Wide Lovely Eyes, Water's Edge, Higgs Boson Blues
ZKUS TAKY: Nick Cave & The Bad Seeds - Nocturama, Mick Harvey – Two of Diamonds, Alexander Hacke & Danielle de Picciotto – Hitman's Heel