Seven interview: Fanoušci nejvíc křičeli na Ukrajině

Kirku, nejprve bych se rád věnoval vaší poslední desce Freedom Call. Jak se přihodí, že česká kapela podepíše smlouvu s jedním z největších zahraničních labelů Nuclear Blast?

• Přečtete si recenzi CD Freedom Call, první desky Seven u Nuclear Blast

My jsme malá kapela a moc výhod nemáme. Největší je ta, že se o nás díky nim zajímá víc lidí, že se naše CD dostalo do tolika zemí a dobře se prodává.

Co se od té doby nejvíc změnilo? Dostáváte zajímavější nabídky na hraní v zahraničí?
Moc věcí se nezměnilo. Jak se budeme prezentovat a kam se dostaneme, závisí pořád na nás. Je ale poznat, že se nám rozrůstá fanouškovská základna.

Setkali jste se po tomto úspěchu i s negativními reakcemi?
Nevím o žádných. Recenze na turné a i CD byly většinou pozitivní a za vše mluví víc koncertů a prodaných desek.

Na podzim jste absolvovali velké evropské turné. Jak se vám hrálo například v Rusku?
V Rusku a na Ukrajině jsou lidi víc hladoví po rockové muzice, jsou tam víc spontánní a emotivní. Na Ukrajině na koncertech vůbec nejvíc křičeli. Jinak celé turné bylo velice náročné na cestování. Dva měsíce jsme spali vždy jen pár hodin denně, ale každý koncert nám dal tolik energie a síly, že se to dalo překonat a nakonec v nás zůstanou jen ty super zážitky.

Zdá se, že jste konečně našli vokalistu. Brali jste to jako nutnost danou trhem nebo jste chtěli svoji instrumentální hudbu ještě víc obohatit?
Vždycky jsem chtěl do kapely zpěváka, ale po odchodu Petra Koláře bylo velice těžké někoho najít. Vše má své pro a proti. Díky instrumentální hudbě jsem měl zase možnost poznal plno osobností se kterými jsem spolupracoval nebo hrál a jamoval. Stal se ze mě firemní hráč Ibanez, Laney, Mesa Boogie atd., to byly taky ohromně cenné zkušenosti.

Proč hledání zpěváka provázelo tolik peripetií? Měli jste náročné požadavky?
Hledal jsem někoho s osobitým projevem, což nebylo vůbec jednoduché. Je mi jedno, jak kdo zpívá, ale musí být osobitý a musíš mu to věřit.

Kirku, dočetl jsem se, že jste kdysi dělal konkurz u Limp Bizkit! Kdy to bylo a jak to tehdy probíhalo? Setkal jste se s Wesem Borlandem?
To už je hrozně dávno a bylo to opravdu nečekaný a zajímavý. Vše probíhalo po emailech - osobně jsem se s nikým nesetkal. Když jsem se ale jejich věci začal učit, pochopil jsem, jak je u Limp Bozkit těžká kytara a jak je Wes Borland nenahraditelný. Na to nakonec přišel i zbytek Limp Bizkit.

Jak se v Česku za dobu vašeho hudebního působení proměnila metalová scéna a žánr jako takový? Jaké nové směry vás baví?
Mám pocit, že dnes hudbu nedělají kapely, ale manažeři. Lidi, co mají peníze a firmy, to dělají jen proto, aby se prodalo co nejvíce cédéček. Podle toho pak vypadá - všichni hrají a znějí stejně. Proto mají starší kapely pořád takovou sílu.

Spolupracujete stále s Doro Pesch? Chystáte něco dohromady?
Je něco v plánu, ale nechci to zakřiknout. Uvidíme časem.

Jako jeden z prvních jste tady začal používat sedmistrunnou kytaru, což je dnes už celkem běžné. Cítil jste se tehdy jako vizionář?
To ne, v roce 1990 spíš jako blázen. Říkal jsem si, že neumím hrát pořádně na šestku a že si pořídím sedmistrunku a že na ní bude problém sehnat struny. Ta kytara ale byla jako magnet, nemohl jsem ji pustit z ruky.