Chinaski interview: Na Žebříku jsme pili tequilu s mlíkem

Chinaski na Žebříku v roce 2005Chinaski na Žebříku v roce 1998Váš nejbližší koncert je na Žebříku, přičemž v anketě jste zároveň nominovaní v kategorii Skupina roku. Co si vlastně jako první vybavíte, když se řekne Žebřík?
Napadne mě brutální mejdan v zákulisí. Co se tam pokaždý dělo, to bylo peklo - nejhorší, respektive nejlepší mejdany mýho života. Vzpomínám si, že jeden ročník se jako ceny rozdávaly flašky tequily. To jsme si tenkrát poctivě vychutnali až do druhého dne do oběda. A pili jsme to s mlíkem.

Prosím? S mlíkem?
No vážně. Vymysleli jsme si vlastní pití - tequilu napůl s mlíkem. Pařili jsme v nějakém klubu a pamatuju si, že jsme tam pořád chodili na bar právě pro to mlíko. Takové už to asi letos nebude, ale těšíme se.

Pamatujete si na vaše vůbec první vystoupení na Žebříku?
To bylo někdy kolem roku 1999. Mám pocit, že jsme něco dostali ještě za desku Dlouhej kouř. Takže ještě pravěk.

Na podzim jste obrazili klubové turné. Sáhnete i na Žebříku ke starším věcem podobně jako koncem roku v klubech?
To ne, to si necháme zase do těch klubů. Tohle bude klasický festivalový playlist, prostě vystřelíme ty naše největší rány. Ale můžu prozradit, že zazní něco od AC/DC.

• Nechte se pozvat na finálový večer Žebříku s koncerty Chinaski, Nightwork a dalších!

Letos moc dalších koncertů nechystáte, za to vyrážíte na Slovensko. Jakou tam vlastně máte pozici? Třeba slovenští Desmod doma vyhrávají Slávika za Slávikem, ale v Česku mají problém zaplnit Akropoli.
Zajímavá otázka. Stejně to mají třeba IMT Smile. Na Slovensku jedou, pro mě osobně jsou taky velký hvězdy, ale u nás nic. Za nás si myslím, že Chinaski mají pozici na Slovensku docela dobrou. Jezdíme tam snad od roku 1994. Na první koncerty do Popradu jsme dokonce cestovali vlakem. Kromě Pohody v Trenčíně jsme vlastně objeli snad všechny jejich fesťáky. V rádiu nás taky hrajou, takže celkově docela dobrý. Ale vydřeli jsme si to. Co je ovšem zajímavý, tak tady jsme v podstatě provařený popaři, ale na Slovensku nás berou jako nezávislou kapelu, co se jí povedlo dostat do rádií.

Existuje tedy nějaký recept pro Slováky, jak uspět u nás a naopak recept pro Čechy, jak být populární na Slovensku?
Kdybych ten recept věděl, tak bych vám ho stejně neřekl. (smích) Je to pro mě záhada. Stejné je to i s Katkou Knechtovou a Zuzanou Smatanovou. První u nás populární je, druhá vůbec. Nechápu to.

Na podzim se vaše skladba objevila v seriálu Ententýky. Šlo o první zkušenost s protnutím muziky a seriálu, nebo filmu?
Spojení se seriálem ano, s filmem ne. Kdysi jsem hrál ve filmu Chyťte doktora, ale tam jsem nedělal muziku za Chinaski, ale společně s kamarádem, pianistou s Karlem Heřmanem.

V čem se pro vás nejvíc liší psaní pro kapelu a takzvaně na zakázku?
Mnohokrát jsem na zakázku nepsal. Ale ten rozdíl je docela zásadní. Řeknu vám příklad: Přišla za mnou Lenka Filipová a chtěla nějaké texty. Něco jsem jí napsal, ale ona mi to vrátila, že se jí to nelíbí. Pak jsem to už jako hotovou písničku nabídnul ještě Lucce Bílé, ale té se to taky nelíbilo. Odložil jsem tu písničku do šuplíku, po čase jsem jí vytáhnul, nahráli jsme jí na desku a osobně si myslím, že je to jedna z našich nejlepších věcí vůbec. Jmenuje se Vrchlabí...

Zpátky k Ententýky. Ve videoklipu k titulní skladbě se prohánějí děti. Jsou to vaše vlastní děti? A co vlastně Michal Malátný a herectví?
Jo, to byly naše děti. Nebo děti našich kamarádů. My jako kapela jsme v tom seriálu měli nějaké epizodní role, ale kdykoliv jsem se viděl, tak jsem trpěl. Nerad se na sebe dívám v televizi. Nejsem herec. Možná trochu divadelní herec, to jsem vystudoval a tím jsem se živil. Ale film, to ne.

Když se bavíme o dětech, lze vůbec spojit roli otce a roli muzikanta? Míříte po koncertě místo na bar domů za dětmi?
Ne. (smích) V noci, když koncert skončí, už děti spí, to byste domů pospíchal zbytečně. Musím ale říct, že jsem si ten svobodnej a bezdětnej život užil. Dcera se mi narodila, když mi bylo 39 a do té doby jsem z mejdanů chodil domů poslední nebo vůbec. Když se mi narodila dcera, měl jsem trochu obavy. Už jsem si na ten život zvyknul a měl jsem obavy, že se najednou všechno změní a jestli to zvládnu. Opravdu se to všechno změnilo, ale k lepšímu. Srovnal jsem si hodnoty, přestal jsem řešit nesmysly a celkově se cítím mnohem líp. Bejval jsem těžkej depresák, ale to dítě mě naučilo mít život rád. Taky jsem zhubnul. Vlastně si teď říkám, na co jsem kurva takovou dobu čekal?

Směrujete dceru k hudbě?
Nějaké dětské nástroje doma má, ale že bychom to do ní cíleně tlačili, to ne. A když jí začnu zpívat, nelíbí se jí to a vždycky povídá: "Ne, táto, nezpívej."

Skončili jste třetí ve Slavíkovi. Poprvé vyhrál Tomáš Klus mezi zpěváky. Nezačínáte se bát, že mládí začíná pomalu nahrazovat tu zaběhlou tradici a že vaše nejlepší léta jsou za vámi?
Nemám strach. Když třeba vidím kapelu Mandrage, tak opravdu strach nemám. Za tu dobu, co chodíme na Slavíky, jsme těch kapel viděli opravdu dost a jeden čas jsem si říkal, ať už nás někdo vystřídá, že už to musí být nuda. Jenže třeba pro Charlie Straight je handicap, že zpívají anglicky. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale když kapela spustí anglicky, tak nehledě na to, jak dobře hraje, vždycky bude znít jako stovky jiných kapel. Takže ve chvíli, kdy se objevil Tomáš Klus, udělalo mi to radost. A kdyby se objevila nějaká zajímavá kapela a dostala by se před nás, nevadilo by nám to. Zatím ale sošky máme, koncerty hrajeme, lidi chodí a nic nenaznačuje tomu, že by to mělo jít do kopru. Ale je jasný, že jednou půjde.

Co dělat pro to, aby to do kopru nešlo?
Zase po mně chcete nějaké recepty? (smích) Musíte se po koncertě probudit s tím, že všechno začíná od začátku a jít do toho zase naplno.

A dokážete jednou vy sami poznat, že už je čas?
To nevím. Bojím se toho, že už to nejsem schopnej poznat. Nastane to asi ve chvíli, kdy lidi přestanou chodit na koncerty.

Řekněte mi, jak to vypadá s novou deskou.
Něco už hotového máme, ale teď zrovna s klukama řešíme, jestli má vůbec smysl vydávat fyzickou desku. V plánu je, že se začátkem března zavřeme do zkušebny, budeme tam chodit pětkrát týdně, budeme skládat, aranžovat, pak zase mazat a uvidíme. Máme asi 20 věcí, z nichž za čtyři bych dal ruku do ohně. Zajímavý je, že tři z nich jsou hrozně smutný a depresivní. Takže teď budeme dělat model písniček "rychle-rytmicky-vesele". Když všechno půjde, přes prázdniny bychom to chtěli natočit a někdy na podzim vydat. Ale když to půjde pomaleji, nic se neděje. Nebudeme nic hrotit. Zároveň se blíží 20 let, kdy vystupujeme pod názvem Chinaski. Máme v plánu něco velkého - velkou halu, víc zatím neprozradím.

Vzpomínám si na váš předvánoční koncert s názvem Koncert proti konci světa. Byl to přímý přenos, mohlo být půl deváté večer a vy jste hráli Kérku ve standardní textové verzi...
(skočí do řeči) I s čůrákem! (smích) Když hrajeme někde před desátou nebo když jsme to hráli v Opeře, tak tam zpívám "čmeláka". Ale problémy z toho nebyly.

Můžu se zeptat na vašeho tragicky zesnulého bubeníka Pavla "Hrocha" Grohmana? Jaké pocity ve vás teď, po pěti letech, vyvolává vzpomínka na něj?
Vzpomenu si na něj denně. (dlouho přemýšlí) Je to trochu těžký v tom, že my jsme spolu tu kapelu založili už někdy na základce. Tehdy jsme měli stejnej hudební vkus a už tehdy jsme se dokázali domluvit naprosto beze slov. To mi teďka chybí. Třeba Franta je u Chinaski už 15 let, ale to souznění není až takové, jako bylo s Hrochem. Zbytek kapely vždycky poslouchal něco jiného a novej bubeník Ota je už hudebně úplně jinde. Takže Hroch mi chybí i proto, že při dělání na nových písničkách nemám toho svého parťáka. Na druhou stranu, když se o něm teď bavíme, už dokážeme i žertovat: "Jo, teď by nám dal, hajzlík jeden."

text: Petr Adámek, foto: Tomáš Martínek (1), Jiří Fait (2), archiv kapely (3,4)