Aneta Langerová: Herectví se dále nebráním, ale hudba je prioritou

Máte za sebou turné Pár míst..., které právě skončilo. Co bude dál?

Ono už končí asi pošesté. (směje se) Teď už je ale čas jít dál. Pár míst... bylo velmi intenzivní a velmi osobní koncertování. Završili jsme to dvěma velkými koncerty ve Zlíně. Spojili jsme mé trio a Zlínskou filharmonii Bohuslava Martinů, to bylo takové vyvrcholení a teď už je na čase složit nějaké nové písně. Neříkám, že obdoba Pár míst... zase nepřijde, ale už s novými písničkami, bude občerstvené.

Je vidět, že se vám z toho projektu nechce. Je možné, že ty muzikanty pozvete na natáčení nové desky?
To samozřejmě udělám, počítám s nimi už dlouho. Dokonce většina z nich na mém posledním albu už hrála, takže je rozhodně pozvu zase, aby hráli, zpívali, radovali se a sdíleli to téma.

Aktuálně pracujete na natáčení filmu o ruské básnířce Anně Barkové. Jaké to pro vás je?
Teď to začalo probíhat. Máme za sebou několik natáčecích dní v interiérech i v exteriérech, je to teď takové čerstvé.

Narazila jsem na fotografie k tomu filmu, kde se plazíte sněhovou vánicí. To bylo konkrétně točené v interiéru nebo v exteriéru?
V exteriéru, v zimě. Několik dní jsme se všichni plazili a brodili sněhem, celý štáb se plahočil po lese. To mě moc bavilo, bylo to hrozně hezké. Šlo o jedno z prvních natáčení, takže jsem ráda, že je to za námi a že všechno proběhlo v pořádku.

Jak jste se vcítila do své postavy?
Vciťuji se do ní čím dál víc. Až si někdy říkám, že je to trochu nebezpečné. Když odjíždím z placu, říkám si vždycky: "Nech Annu tam, nech ji na place." To umí herci, a to na nich obdivuji nejvíc, dokážou se vcítit, ale zároveň si uvědomit, že to nejsou oni. Tohle oddělení já neumím a snažím se ho naučit. Snažím se být autentická, ale zase se nesnažím moc, protože to už by bylo moc snahy, tak chci být někde u toho středu a vnímat emoce, které Anna mohla mít a vpouštět do sebe to prostředí.

To musí být asi poměrně depresivní zkušenost...
Ano, je to velice silné téma. Scénář je dobře napsaný a myslím, že pokud se něco nepokazí, mohl by to být velice dobrý film. Doufám, že ho já zrovna nepokazím. (směje se) Budu se snažit, aby to bylo v pořádku. Nicméně myslím, že ještě znám tu hranici, kdy se té depresivitě nemám oddávat. Ale veselé téma to není, je to o dost zásadní skutečnosti naší historie. Doufejme, že se toto nebude nikdy opakovat.

Jak dlouho jste nastudovávala tu roli?
Původně jsem měla zpívat pouze píseň k tomu filmu, měla to být ruská lágerní odrhovačka. Později režisérka Marta Nováková přišla s tím, abych ztvárnila i hlavní postavu. To jsem více než rok odmítala. Nejsem herečka, zároveň vím, že mám své povinnosti a svou práci. Nakonec mě ale přístup Marty k tomu tématu a to, co všechno chce říct, přesvědčily. Řekla jsem si: "Tak jo, jdu do toho. Máte mě na svědomí, a jestli to dopadne špatně, tak je to blbý." Už jsem se do toho tak ponořila, že už nešlo vystoupit.

Hrajete to v češtině nebo v ruštině?
Většina je česky mluvená. Ale není to film, kde by se neustále vedl nějaký dialog, ale spíš je tam Anna, která si tvoří své vlastní básně. Nějaká komunikace tam samozřejmě je, ale jde o hodně obrazový film. Kdybych měla mluvit po celou dobu toho filmu, určitě bych to nezvládla.

Zajímá mě, jestli jste kvůli tomu musela brát nějaké lekce ruštiny.
Ne, to určitě ne. Marta Nováková umí velice dobře rusky a posílá mi vždycky přes telefon namluvenou tu sloku básně a já se to postupně učím podle ní. Naposlouchávám si to, pouštím si to v autě, tak snad bude moje ruština snesitelná. (směje se)

Proč myslíte, že si režisérka vybrala zrovna vás?
Celý ten rok mi to vysvětlovala. Sice už jsem její důvody trochu pochopila, ale stále vím, že hodně riskuje. Jak říkám, nejsem herečka. Vím, že některé věci, které jsou pro Martu důležité, někdy cítím ve svém vlastním životě. Je důležité nezazmatkovat, uvolnit se a pochopit podstatu každé scény. Marta chtěla autenticitu, nechtěla herečku, chtěla prožitek. Těžko říct, jestli to splním. Nechci říkat hop, dokud nepřeskočíme.

Baví vás to?
Strašně moc!

Chtěla byste se hraní věnovat víc?
Řekla bych, že není hraní jako hraní. Je důležité, kdo vás vede, řekne vám, co máte dělat, a kdo dokáže vyřešit situaci, kdy si s tím nevíte rady. To právě Marta umí. Je důležité téma a to, kdo je vám nablízku, co po vás chce. Nebráním se tomu, ale hudba je pro mě prioritou.

Dovedete si představit, že byste hrála v nějaké komedii?
Absolutně ne. Ne, to vůůbec ne! (směje se)

Neumíte se smát?
Já se umím smát, dokonce v těch Osmi hlavách šílenství jsou komické scény, je tam určitá ironie. Troufám si říct, že by to i mohlo být docela vtipné. Ale komedie ne. Já potřebuji téma, které je silné, které mě osloví a vtáhne.

Předpokládám, že "kauza nová deska" jde tento rok kvůli vašim hereckým aktivitám do pozadí...
To je právě to. Já jsem tu roli přijala, přestože jsem věděla, že mám svoji práci, ale začala jsem se do toho tak vžívat, že tím prakticky žiju. Pořád jsem s Annou v komunikaci. Na desce stále pracuji ve volném čase. Potřebuji pro ni získat ještě nějakou emoci, která by podpořila to moje vymyšlené téma. Myslím, že je to na dobré cestě, ale ještě mi to chvíli potrvá.

Dokážete odhadnout, kdy by mohlo album vyjít?
Vždycky, když řeknu termín, všichni mi to otlučou o pusu. Tvorba není časová věc, je to něco, co musí přijít. Nechci a nehodlám dělat desky, když to není namístě. Stejně jako na Pár míst... jsem čekala pět let, během nichž jsem o tom snila. Díky tomu jsem vlastně pochopila, že není dobré se do věcí hnát. Zároveň mám nad sebou nějakého hlídače, který mě nutí psát a pracovat. Až bude čas, tak to bude a třeba to lidem udělá radost. Není potřeba spěchat.

Budou třeba některé skladby reagovat na příběh Osmi hlav šílenství?
Samozřejmě. Mnoho z těch emocí, které Anna prožívá, prožívám podobně, i když v jiném měřítku, v jiném rozpoložení a v jiném čase. Jsem s ní napojená a určitě ji do desky aplikuji.

text: Katarína Straková, foto: Martina Kaderková