SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Serge Gainsbourg (80.)

Brigitte Bardot, která se Sergem nějaký čas pospávala, oblékla smuteční šat, prezident Mitterand, který s ním nespal, označil umělce za nového Baudelaira či Apollonaira.

Nezapomenutelný Gainsbourgův duet Je t'aime s Jane Birkin, plný smyslných šepotů a vzdechů, je dodnes jednoznačně nejerotičtější popovou písní všech dob. Vlajky v zemi byly na půl žerdi, televize a rozhlas vysílaly celý den monotématické pořady s jeho písněmi.

Čím si takovou nevídanou pozornost zasloužil Dylanovi podobný, neholený milovník pastisu a whisky, rozervaný chlapík s vodovým pohledem unaveného milovníka a opilce, věčně zabarikádovaný kartony vykouřených gitanek? Co učinilo z tohoto záhadně hořkého a nezdrženlivě žijícího umělce neoddělitelnou součástí toho nejlepšího, co popkultura dvacátého století přinesla?

Roku 1928 se pianistovi z nočních klubů na Place Pigalle narodil syn Lucien Ginzburg. Již brzy v pubertě navštěvoval obhroublý a lehkomyslný mladíček koncerty takových kujónů jako byl Django Reinhardt nebo plakal, dojat pradávným bluesovým smutkem Billie Holidaye.

Na klavír se učil u klasického pianisty se vší přísností a zgruntu, zatímco hře na kytaru vyškolili Serge pařížští cikáni. Dá se říci, že mězi těmito dvěma polaritami se pohyboval celý život. Ne jedné straně precizní hudební rozhled, a protipólem nespoutaná etnická živelnost, vášeň a mámivá barevnost.































Přes den studuje umění, v noci se věnuje vyhrávání v barech. Z té doby pochází i jeho umělecký pseudonym. Serge, znějící tehdy módně rusky, a příjmení modifikované podle jeho milovaného anglického malíře Gainsbourougha. Upouští od původního úmyslu stát se malířem, a pomalu "pau á peu" se začíná prosazovat v elegantních pařížských nočních klubech.

Roku 1958 servíruje svoje první album Du chant a la Une. Písněmi o stěhovácích nábytku, alkoholu, vykořeněných chlapech míchá pořádný beatnický koktejl zhusta ovlivněný především jazzem.

Genialita Gainsbourga spočívala především v jeho tvůrčí neústupnosti a stylu práce. Ve studiu vesele nasává, pokuřuje, miluje se. Není typickým zpěvákem. Svoji poezii pouze rytmizuje, ať už jako vyprávěnou baladu, rock'n'roll nebo reggae.

Serge je především básníkem velkým egoistou, plným sexu, filozofické afinity, surrealismu, tvůrcem podléhajícím spalujícímu pocitu vyvolanému neočekávaným spojením různorodých věcí. Snaží se o průzkum neznáma, tématizuje tabuizovanou homosexualitu či incest pomocí nonšalantních hudebních kreací. Roku 1971 natáčí mistrovské koncepční album Historie de Melody Nelson, které významní hudební publicisté řadí mezi převratné kousky typu S.F. Sorrow od Pretty Things, beatlovského Sgr. Peppera či Tubular Bells Mikea Oldfielda. O dva roky později si jeho styl života naplněný divokými pitkami, skandály a kuřbou milovaných gitanes vynutí první varovný signál v podobě srdečního selhání.

Propuštěn z nemocnice opět usedá ke klavíru, a ve tvůrčí posedlosti žije týdny pouze o černé kávě a cigaretách. Krátká rodinná idylka s Jane Birkin nakonec vyústí v druhé koncepční album L homme a téte de Chou, příjemnou zahradou písní prorostlou world music, country a ovonělou francouzskou levandulí.

Roku 1987 natáčí Gainsbourg v USA pozoruhodné rapové album You're Under Arrest; stejně výjimečné jako předcházející reggae projekt Aux Armes Etceatera, kde si s muzikanty z Jamajky střihl i Marseillaisu.

Rok 1989 nastupuje nehostinnou, přízračnou cestu po špitálech. Srdce unavené plným životem a játra vybetonovaná alkoholem selhávají. Přesto stačí napsat scénář k filmu Stan The Flasher a spoustu niterně křehkých písní pro Jane Birkin. Zamýšlená spolupráce s Dylanem (Bob: texty, Serge: hudba) už bohužel nedošla realizace.

Poslední měsíc žije Serge sám, obklíčen bolestí, slabostí a depresí. Navštěvuje ho pouze Jane, její dcera a herečka Catherine Deneuve. Občas zavolá i Brigitte Bardot...

2. března 1991 naleznou požárníci po násilném otevření bytu Gainsbourga se zaťatými pěstmi v posteli mrtvého. Žádná mladá vyděšená spolunocležnice, žádné zvratky, nic dramatického pro hladový bulvár. Docela prozaické selhání srdce ve spánku.

Gainsbourgův hudební svět nebyl naplněn matoucími hudebními šiframi, byl prosycen erotikou a láskou nezadanou do hygienické gumy napuštěné vanilkou. Také proto má jeho Je t'aime moi non plus tak daleko k současné manýře porno-popu.

V příštím díle: zpěvák kultovních Alice in Chains Layne Staley. {vypnoutlink:Alice}

text: Charlie Nečas