RECENZE: Mudhoney ukázali, že Seattle není mrtvý

MUDHONEY
THE VANISHING POINT
Sub Pop Records
10 trax / 34:06

Říkejme ale raději tvorbě Mudhoney alternativní rock než grunge - je totiž otázkou, nakolik už za čtvrtstoletí své existence tuto poměrně specifickou škatulku přerostli. Jestli něco album The Vanishing Point na první poslech evokuje tak silně, až to trochu kazí zážitek z poslechu, je to jakýsi odkaz Iggyho Popa, tedy přesněji Iggyho Popa s The Stooges. Stačí se podívat na videoklip k I Like It Small a podobnost najdete nejen zvukovou, ale místy až fyzickou. U těchto kapel je ostatně zaměnitelnost častým problémem a přiznejme si, že Iggy Pop & The Stooges jsou přece jen o trochu dál než Mudhoney.

Mimo tento kaz zní album svižně, energicky, rafinovaně zábavně a odlehčeně. Kromě konkrétních textů nebo zmíněného videoklipu je svérázný smysl pro humor a sígrovský nadhled kapely znatelný i v hudbě jako takové. Nenacházíme tu ale stopy dospěláckého mentorování nebo otravné přezrálosti, (jak to někdy u původně dravých rockových kapel, které za mládí těžily z image kluků utržených ze řetězu a pak se po letech tváří vážně a světaznale) bývá. Což je jen na okraj další věc, co Mudhoney staví po bok Iggyho Popa.

Je možná zbytečně upozorňovat, že The Vanishing Point není nahrávkou, která přináší nový, současný a zrovna "trendy" zvuk, ale potěší spíše příznivce klasických řízných kytar, neúnavných bicích (bubeník Daniel Joe Peters je na albu neskutečným tahounem všech těch potrhlých rytmů) a trochu vyšinutých rock'n'rollových frontmanů. Nicméně pro případné nové posluchače by to mohla být užitečná informace (popřípadě varování) - tohle je styl, jak by si asi přály znít kapely jako Green Day. A Mudhoney to mají prostě v krvi.

Album má jen něco málo přes třicet minut a celé zní jako výsek z nějakého nekonečného jamu šikovných muzikantů, kteří si ho dovolili protáhnout od roku 1988 dodnes. Síla téhle party kolem zpěváka a kytaristy Marka Arma spočívá možná taky v tom, že jednoduše kašle na to, co na jejich hudbu řekne kritika nebo jak moc zapadnou nebo nezapadnou. Vždyť devadesátky, kdy naplno frčely tyhle kapely, jsou dávno pryč.

Ať už Mudhoney přitvrdí jako v poněkud ztřeštěné písni Chardonnay (super text a brutální stopáž) nebo začnou emotivně pět jako v Sing This Song of Joy, asi nejvýraznější a nejlepší skladbě alba vůbec, jde jim hlavně o poctivou rockovou muziku s trochou nadsázky, pořádný kotel na koncertech, stage diving a tak. Komu se to nelíbí, asi neocení ani The Vanishing Point.

BEST TRAX: I Like It Small, Sing This Song of Joy, Douchebags on Parade
ZKUS TAKY: The Clash - London Calling, Iggy Pop & The Stooges - The Weirdness, Green River - Dry as a Bone/Rehab Doll

Lucie Malá{vypnoutlink:Lucie}
5/7