J.A.R. - Nervák

Vydáno 30.12.2006 | autor: Jan Petričko

Columbia / Sony Music Bonton 13 trax / 54:33 min „TO JE absurdní,“ ozve se v Nerváčku vysamplovaný chlapácký témbr Jiřího Bartošky. Jistě, podle všech papírových předpokladů by mělo být. Už v momentě, kdy si jeden středoevropský kudrnáč umanul, že do slovanských luhů a hájů transportuje černoamerické funky. Samozřejmě pěkně prosolené tu šibeničním, tam zase neomaleně prostořekým humorem. A hlavně – pokusit se, aby to všechno znělo a vypadalo tak, že tomuto spolku nic jiného než black music žilami neprotéká.

J.A.R. - Nervák J.A.R. - Nervák

J.A.R. je vlastně pořád, i po třinácti letech existence, absurdní spolek, jeho muzika se však skloňuje se vší vážností. A nic na tom neubírá fakt, že preciznost soundu a v tuzemských poměrech téměř neslýchaná instrumentální bravura je tu programově shazována dadaistickým pruděním Oty Klempíře, buranskou civilností Vrtulníka Viktoříka a koneckonců i téměř černohumorným pojetím vokálu Dana Bárty, takto již léta neoddělitelné součásti tohoto povedeného pig-bandu. Neexhibuje, pečlivě artikuluje a frázuje – to je pro mě jeden z nejsarkastičtějších aspektů alba.

Hned pět studií prostřídal ve snaze docílit tohoto průzračného soundu Roman Holý, téměř výhradní skladatel celého toho jurodivého kolotoče famózní rytmiky, skvostných Chyškových beglajtů, jiskrných dechů a milionů dalších fórů a fórků. Těžko mluvit v případě tohoto ansámblu o nějakém razantním vývoji. V mírně negativním smyslu by se dalo možná vytknout, že se J.A.R. na nové desce snad až příliš blíží hudebnímu profilu Monkey Business a také Sexy Dancers, ale nejedná se o splývání, spíš jen o nemožnost oba bandy z hlediska personálního i skladatelského prolínání více striktně oddělit. A nejsou tu jen a pouze pecky jedna vedle druhé, takové Nuly patří svým nenápaditým aranžmá a trochu křečovitou textovou výplní k tomu průměrnějšímu v repertoáru. Ale perly prostě opět přebíjejí mlhu. Vstupní atmosférický groove v Parisian je hned na úvod parádní ukázka kompoziční i instrumentální potence kapely, Náš klan jako správná parodie sype z rukávů nekonečné množství odkazů a vtípků a Hi-Tech Vitamean okouzluje typickou ironií a tahem, před kterým musí podklesnout kolena i černému bratru z New Yorku.

Texty? Nezpívá či nedeklamuje-li se v tomto typu muziky přirozeně (čti anglicky) musí slova víceméně rezignovat na smysluplnost či příběh a stát se vokál-instrumentem, zvukomalebnou hříčkou. Anebo přijde na řadu umělá pseudoafrická hatmatilka. Klan J.A.R. – to je i v roce 2002 v prvé řadě hravost až na kost. Podepřená obrovskou porcí profesního umu.

Jan Petričko

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít