J.A.R. - Nervák

Vydáno 30.12.2006 | autor: redakce

Columbia / Sony Music Bonton 13 trax / 54:33 min „TO JE absurdní,“ ozve se v Nerváčku vysamplovaný chlapácký témbr Jiřího Bartošky. Jistě, podle všech papírových předpokladů by mělo být. Už v momentě, kdy si jeden středoevropský kudrnáč umanul, že do slovanských luhů a hájů transportuje černoamerické funky. Samozřejmě pěkně prosolené tu šibeničním, tam zase neomaleně prostořekým humorem. A hlavně – pokusit se, aby to všechno znělo a vypadalo tak, že tomuto spolku nic jiného než black music žilami neprotéká.
J.A.R. je vlastně pořád, i po třinácti letech existence, absurdní spolek, jeho muzika se však skloňuje se vší vážností. A nic na tom neubírá fakt, že preciznost soundu a v tuzemských poměrech téměř neslýchaná instrumentální bravura je tu programově shazována dadaistickým pruděním Oty Klempíře, buranskou civilností Vrtulníka Viktoříka a koneckonců i téměř černohumorným pojetím vokálu Dana Bárty, takto již léta neoddělitelné součásti tohoto povedeného pig-bandu. Neexhibuje, pečlivě artikuluje a frázuje – to je pro mě jeden z nejsarkastičtějších aspektů alba.

Hned pět studií prostřídal ve snaze docílit tohoto průzračného soundu Roman Holý, téměř výhradní skladatel celého toho jurodivého kolotoče famózní rytmiky, skvostných Chyškových beglajtů, jiskrných dechů a milionů dalších fórů a fórků. Těžko mluvit v případě tohoto ansámblu o nějakém razantním vývoji. V mírně negativním smyslu by se dalo možná vytknout, že se J.A.R. na nové desce snad až příliš blíží hudebnímu profilu Monkey Business a také Sexy Dancers, ale nejedná se o splývání, spíš jen o nemožnost oba bandy z hlediska personálního i skladatelského prolínání více striktně oddělit. A nejsou tu jen a pouze pecky jedna vedle druhé, takové Nuly patří svým nenápaditým aranžmá a trochu křečovitou textovou výplní k tomu průměrnějšímu v repertoáru. Ale perly prostě opět přebíjejí mlhu. Vstupní atmosférický groove v Parisian je hned na úvod parádní ukázka kompoziční i instrumentální potence kapely, Náš klan jako správná parodie sype z rukávů nekonečné množství odkazů a vtípků a Hi-Tech Vitamean okouzluje typickou ironií a tahem, před kterým musí podklesnout kolena i černému bratru z New Yorku.

Texty? Nezpívá či nedeklamuje-li se v tomto typu muziky přirozeně (čti anglicky) musí slova víceméně rezignovat na smysluplnost či příběh a stát se vokál-instrumentem, zvukomalebnou hříčkou. Anebo přijde na řadu umělá pseudoafrická hatmatilka. Klan J.A.R. – to je i v roce 2002 v prvé řadě hravost až na kost. Podepřená obrovskou porcí profesního umu.

Jan Petričko

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím