LIVE: Jaký byl koncert Kiss v Praze v roce 1996?

KISS
Sportovní hala, Praha
14. 12. 1996

Mám svůj názor na reunion původní sestavy kapely v téměř původních kostýmech a maškarách ("V den kdy se z kapely stane mašinérie, je se vším konec." - Gene Simons, 1.2.1992) zřejmě odlišný než jaký má řada těch "krásných bláznů", jenž přišli na koncert nalíčení jako jejich idoly. A dokonce si myslím asi něco jiného i o původu vzniku legendy a kultu Kiss. A jinak pohlížím i na ty, kteří ony puncy Simmonsovi a spol. vtiskli a přiřkli, než ti jedinci, kteří se, ještě než pro ně sobotní koncert skončil, hbitě ujali nevděčného úkolu sehnat bilety na koncert nedělní.

Druhý ročník Prague Rocks přivítá Kiss a ZZ Top

Přesto mě ale první vystoupení Kiss (pomineme-li návštěvu Petera Crisse a jeho grupy Kiss Convention v Praze) v zemích českých nemohlo nechat chladným. Věděl jsem, že pojedu do Prahy alespoň na chvíli omládnout, nostalgicky si zavzpomínat na časy před více než dvaceti lety. Tehdy jsme pod školními škamny potají prováděli šmelinu s nejrůznějšími způsoby k nám propašovanými vinyly alb Kiss, doma je neustálým přehráváním ničili na starých gramofonech a marně na Kiss čekali při poslechu rozhlasových pořadů.

Teď se mi konečně dostalo jedinečné příležitosti přesvědčit se na vlastní uši a oči, co se asi dělo při koncertech Kiss, jenž jsou zaznamenány na historických relikviích Alive a Alive II. Ovšem musím podotknout, že srovnám-li um skupiny zachycený právě na těchto živých albech a její um předvedený v Praze, shledávám rozdíl hned několika kvalitativních tříd. Z postupně předvedených, zbytečných a veskrze časově přetažených sólových exhibicí všech čtyř Pusinek na mne ale jednoznačně nejmocněji zapůsobila ta, jež patřila Ace Frehleymu.

LIVE: Kiss dobyli Brno. Na 25 tisíc lidí chrlili oheň a plivali krev

Za ta léta dozrál Ace v opravdu zdatného kytaristu, jenž dokáže svůj nástroj rozžhavit do běla, až mu z něho doslova šlehají plameny. Ovšem sólo Petera Crisse vyvolalo na mé tváři soucitný úsměv. Kolem mne se totiž množily hlasy jako "...no jo, je to přeci jenom pan hudebník..." a podobně. Jářku nikoliv, vždyť při své exhibici nic světoborného nepředvedl, ale radím vám, poslechněte si raději třeba Iana Paice či Mika Portnoye.

Setlist kapely sestával samosebou z její best of tvorby a z neosvědčenějších koncertních čísel z období v rozmezí let 1973-1979, před nimiž ale nechala dramaturgie koncertu zcela nesmyslně čekat nadržené publikum tři čtvrtě hodiny. Pověst koncertních show Kiss byla v Praze ale trochu upozaděna.

Ano, veškeré dění na pódiu bylo možné odezírat ze třech telestěn, nechybělo množství pyrotechnických audiovizuálních efektů včetně vysokých plamenů, jedenkrát si černý démon Simmons vyzkoušel plivání ohně a vyzvrácení jakési červené tekutiny ze svých úst na hruď. Ale třeba chyběla maketa tanku, helikoptéry či jiných kissáckých monstrózních propriet a rovněž tak se nekonalo Simmonsovo plivání kusů masa. Tedy jevy, jež určitě řada přítomných v hale postrádala.

Největší pastva pro oči se tak soustředila spíše kolem skvěle zvládnutého a pro diváka přitažlivě naprogramovaného světelného parku. Ale i to "spíše méně" mne utvrdilo v přesvědčení, že no unmasked line-up Simmons - Stanley - Frehley - Criss, byla vždy především bombastickým divadlem komediálního žánru, pak dlouho nic a až poté teprve tím ostatním. A každé divadlo má přeci dvojí funkci. Poučnou a zábavnou.

Na poučení scénář pusinkového tyatru jaksi poněkud neustále pozapomíná, ale lidé se chtějí především bavit, tak proč nevyslyšet jejich přání, ne? Obzvláště jsou-li ochotní za pobavení těžce zaplatit. V Praze na to měli spolu s Kiss rovné dvě hodiny. Skupina je završila přídavkovou sérií, již uvedla peckou Detroit Rock City. Posléze na pódiu osaměl Peter Criss, aby á capella, za playbackového doprovodu klavíru, představil svou Beth. My a Kiss, spolu a chutně, jsme podívanou zahajovali skladbou Deuce a skončili popěvkem Rock And Roll All Nite.

Co všechno se dělo mezi nimi již také víte, tedy ještě snad je třeba se zmínit, že po dojemném rozloučení v bouřlivé a skvělé přátelské atmosféře si Stanley neodpustil destrukci své kytary. Jev vídaný dnes již sporadicky, ale kytara byla jeho a tudíž si s ní mohl dělat vše, co uznal za vhodné. (Ne)mám pravdu? Že by Alive IV? Koneckonců proč ne. A zřejmě se dočkáme i Alive V, neboť Stanley v jednom ze svých proslovů slíbil, že Kiss přispěchají v létě do Prahy znovu.

A propos, teď mě napadá, vždyť vy ještě nevíte, čím scénář turné Alive / Worlwide 96-97 oblažuje publikum před jeho hlavními aktéry. Hned to napravím. Zahřívací, či v tomto případě spíše uspávací role, byla přidělena spíše neznámému kvintetu THE VERVE PIPE. Ten ušislyšně šije v módním salónu grunge, ale kabát opatřený touto visačkou je pětici příliž těsný. Praská ve švech ve chvílích, kdy její rock vyznívá silně nezávisle a alternativně. Na živě předvedené tvorbě aktuálního alba kapely Villains mne zaujaly snad jen zajímavé aranže klávesových nástrojů a v závěru půlhodinového setu, jenž publikum spíše odzívalo, upoutala mou pozornost interesantním způsobem pojatá překopávka beatlesáckých Jahodových polí (Strawberry Fields).

Ačkoli nesdílím..., mám odlišný názor..., a tak dále (viz úvod), jsem nadmíru rád, že jsem mohl být při tom. I přestože již dávno vím, že Pusinky už od svého zrodu v roce 1973 nebyli nikdy ničím jiným, než marionetami v zajetí peněz. "Když nás nenávidíš, O.K. Potom, prosím, ale zaujatě. Když nás miluješ, dobře, pak ale také oddaně. A když stojíš někde uprostřed - jdi domů" (Paul Stanley). A tak jsem tedy šel.

text: Vratislav Šantroch

Témata: Kiss, Sportovní hala, Praha