LIVE: Kterak Iggy Pop před pěti lety řádil v Praze

IGGY AND THE STOOGES
Tesla Arena, Praha
20. 9. 2008

Iggy vypadal jako kříženec americké novinářky Carine Roitfeld a anatomického modelu muže ze ctihodné instituce jménem Deutsches Hygiene-Museum. Odbarvené dlouhé vlasy, šlašité tělo a kůže jak zahnědlý pergamen. Nad to byl zcela neuvěřitelný svým pohybovým i hlasovým projevem. Na pódiu opět přejmenované sportovní haly se zmítal jako epileptická tanečnice, lezl po aparatuře a vykonával na ní neslušné pohyby a občas skočil do publika: on sice stage diving vynalezl, ale přece jen to od něj v jeho věku člověk už nečeká, notabene když si při něm nedávno zlomil klíční kost a následně vyhlásil, že šipky do lidí už asi dělat nebude. Energie písně I Wanna Be Your Dog, jež zazněla počátkem koncertu a pak ještě jako poslední přídavek, ale "strejdu" dostala natolik, že do toho šel znovu...

A lidi ho odměnili jásotem. V zadních řadách, kde byl dost mizerný zvuk a člověku dění na pódiu přišlo místy spíš tak trochu srandovní, panovala umírněnější atmosféra, ale první řady se mohli pominout. Během hitovky No Fun dokonce asi tucet lidí vylezl na pódium a skákal po něm s Popem. Trochu rušil fakt, že za Iggym stále jako stín hopkal ochranář, který zpěváka chránil před případným příliš divokým tělem, jež by na něj chtělo třeba skočit, ale fakt je, že jinak se to řešit asi nedalo: pustit si k tělu rozhicovanou smečku, takový sebevrah Iggy asi není.

Šlo o koncert Stooges, a tak se hrály hlavně jejich staré vypalovačky ze 60. a 70. let - pecky jako 1969 a zmíněné No Fun a I Wanna Be Your Dog z debutu, Loose a TV Eye z druhé desky Fun House, Search And Destroy z třetího počinu Raw Power. Ale došlo i na loňské comabackové album The Weirdness: písnička My Idea Of Fun vyšla podle mě skoro nejlépe z celého koncertu, a těžko si říkat, že by to bylo nějakou geniální hudební propracovaností: Stooges byli a jsou punkově přímočaří, a ani saxofon Steva Mackaye z nich nedělá lidi libující si ve složité instrumentaci: hrnuli do lidí divoké písničky, jejichž síla tkví v jednoduchosti. A v tom, že pomáhali tvořit to, co známe pod pojmem rock. A samozřejmě nejvíc v tom, kdo je zpívá: jakkoli jsou Stooges v pohodě, mohl by to, co oni, zahrát leckterý další, ale Pop je jen jeden. Místy až za hranici karikatury sebe sama, místy daleko za ní, ale vždycky divoce a energicky hulákající, skákající, vyžívající se v rytmickém opakování sprostých slov a blbnutí všeho druhu: tohle je definice svobody.

• RECENZE: The Stooges jsou na smrt připraveni, ale neumírají

Iggy Pop zůstává důkazem toho, že člověk si může dělat, co chce - a nejen coby teenager. Pokud blbnete dost dobře a ve správnou dobu na správném místě, může vás to živit celý život, a ještě vám tleskají. To mi přijde jako mnohem zásadnější věc než sborka a rozborka toho, jak kdo ze Stooges hrál nebo nehrál: tenhle koncert byl o něčem větším, než je jen muzika.

Text: Jana Kománková, foto: Tomáš Martínek