SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Syd Barrett (94.)

Vydáno 06.07.2013 | autor: redakce

Tisíce lidí fascinovaně připomínají, co dokázal před třiceti pěti lety. Jediný, koho to nezajímalo, byl on sám.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Syd Barrett (94.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Syd Barrett (94.)

42994 zoomimage

Roger "Syd" Barrett se narodil 4. ledna 1946 v Cambridgi. Ta mu však už jako teenagerovi začala být těsná. Mladého výtvarníka a muzikanta to táhlo do centra dění, do Londýna, kde ve svých devatenácti přijímá nabídku spolužáka Rogera Waterse a přidává se ke kapele, jejíž jméno se po mnoho změnách ustálilo na složenině Pink Floyd (podle křestních jmen dvou amerických bluesmenů). Autorsky i muzikantsky pak zásadně ovlivnil zvuk prvního alba The Piper At The Gates Of Dawn (1967), dodnes považovaného za základní kámen tzv. "britské psychedelie" a uctívaného řadou umělců od Juliana Copea až po The Jesus And Mary Chain. Barrett infikoval melodické linky skladeb nervními riffy, obaloval je shluky psychedelických akordů, experimentoval s echem. Koncerty PF se staly vyhledávanou senzací, zážitkem, který spojoval novátorskou hudbu s působivou světelnou show.

Barrettbook com p111 550Asydofilní koktejl

Tak jako neustále zkoumal možnosti, jak zlomit a rozvětvit zvuk své slide kytary (používal při hraní řadu předmětů včetně zapalovače, hrál extrémně nahlas, vrstvil efekty), tak provokoval i své vnímání, špikoval tělo i mysl enormními náložemi chemických substancí, především LSD, až se jednou málem předávkoval. "Celé se to zlomilo po jednom víkendu, kdy to Syd zkrátka přehnal. Jeho mozek prostě řekl dost. Asi to byla nešťastná náhoda, ale od té doby se jeho stav už jen zhoršoval," vzpomíná Waters, kterému i po letech působí vzpomínky na postupný "rozklad" nejlepšího přítele velkou bolest. Barrett byl nezvladatelný. Roztěkaný, pak zase apatický. Neustále měnil akordy nové písně, během televizního vystoupení odmítal zpívat a pouze civěl na mikrofon, na koncertech stál desítky minut nehybně, aniž zahrál jediný tón, jindy pro změnu dokola opakoval jediný akord... Pink Floyd byli tou dobou nespoutanou rockovou šelmou, nadechující se k dalším tvůrčím dobrodružstvím a stále méně předvídatelný Syd představoval stále výraznější problém. Jako "záloha" byl povolán zpěvák a kytarista David Gilmour, který po několika koncertech Sydovo místo zastoupil natrvalo. Na přípravách druhého alba A Saucerful Of Secrets už se Barrett podílel pouze sporadicky a po oficiálním oznámení jeho odchodu z Pink Floyd (v březnu 68) se začal uzavírat do sebe. Z pokusu o sólovou kariéru zbyla dvě stručná, folkově komorní alba, která jsou spíše roztříštěnými fragmenty, prchavými odlesky někdejšího génia než svébytnými uměleckými výtvory. Nic dalšího již Barrett nikdy nevydal.

Sestra sestrou

I když konzumace drog měla na Sydovu psychickou kondici neoddiskutovatelný vliv, bylo by unáhlené odepsat ho jako "oběť acidové kultury". V jeho mozku se sice něco přepnulo, ale spíše než nemoc na něho dolehl tlak okolí, šílený kolotoč showbyznysu, čím dál větší nároky ze strany nahrávací společnosti, která se dožadovala nových skladeb, hektický život na turné a obnažené soukromí. Jako citlivá osobnost Syd špatně snášel veškeré rušivé vnější vlivy a jeho útěk do izolace byl paradoxně spíš únikem před úplnou sebedestrukcí. Zvolil život o samotě, za zataženou záclonou. Do roku 1991 bydlel v Cambridgi v domě své matky, po její smrti zde žil sám, avšak pod neustálým laskavým dohledem mladší sestry Rosemary, která má slovo "sestra" i v popisu práce. Občas si skočil pro cigarety a noviny, koukal na televizi (nebo spíš skrz ní) a hodně času trávil jako domácí kutil. "Nejraději u toho poslouchal staré jazzové desky," vzpomíná Rosemary. "Theo Monk, Charlie Parker, Django Rhinehart nebo Miles Davis, v jejich hudbě si vždy našel něco nového. Ale pop music ho přestala zajímat už dávno." Vše nedůležité a jakkoli propojené s minulostí vytěsnil, svůj život zredukoval do několika málo drobných aktivit, a konečně snad nalezl trochu klidu.Zemřel na komplikace způsobené cukrovkou 7. července 2006 ve věku 60 let. Takto "obyčejně" se uzavřela cesta neobyčejného člověka, který několika drobnými zásahy do historie rocku ovlivnil hudební vývoj na dlouho dopředu a kterého vzývali muzikanti i fanoušci napříč generacemi. Zatímco on o tom pravděpodobně vůbec nevěděl. Nebo nechtěl vědět.

sydbShine on...

Syd byl synestetik. Synestézie je schopnost vnímat komplexně: vidět zvuky, slyšet barvy atd. Tzv. souznění vjemů je vrozené, často dědičné a výrazně napomáhá lidem s uměleckými sklony. Tuto schopnost má třeba také Robert Smith z The Cure.

Kromě sólových alb Madcap Laughs a Barrett, vydaných v rozmezí jedenácti měsíců roku 1970, je cenným záznamem jeho post-Floydovských aktivit pětiskladbové Peel Session z února 1970. Na kytaru mu zde vypomáhal producent obou jeho sólovek David Gilmour.

Pink Floyd vzdali Sydovi poctu albem Wish You Were Here (1975). Úvodní kompozice Shine On You Crazy Diamond od té doby otevírala jejich koncerty, Roger Waters ji na svých sólových turné hrává dodnes ("a vždycky si v duchu říkám, to je pro tebe Syde...") Waters Barrettovi věnoval i loňské vystoupení PF na monstrakci Live8.

 

Coda

A ještě jeden příběh připomíná Sydovu odyseu. V únoru 95 zmizel v Londýně beze stopy Richey James, podivínský kytarista Manic Street Preachers. Možná ho taky přestal svět pop music zajímat. Třeba mu drogy, kterých spořádal spousty, fatálně zkalily mysl. Možná se rozhodl utéct svým depresím a začít nový život. A možná se jen potřeboval někam schovat. Až půjdete kolem Sydova okna, mrkněte se, zda se tam náhodou nesvítí. Richey by mohl být doma. Anebo spolu ti dva už dávno jamují na tom nejpsychedeličtějším obláčku, který najdete. Zatímco tady dole po nich smutní zástupy, jim je to úplně jedno. A v duchu názvu Sydova alba Madcap Laughs se smějou jako šílenci.

Text: Filip Tomášek

V příštím díle: Zdeněk Liška

zavřít