SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Zdeněk Liška (95.)

Ústřední motiv reinkarnovaných 30 případů majora Zemana a další stovky hudebních a zvukových doprovodů k hraným, animovaným i reklamním filmům. Vypovídají jasně a ostře - Zdeněk Liška byl nejplodnější a nejvyužívanější skladatel období 1957 - 1978, jeho jméno proto najdeme v titulcích jak uměleckých skvostů Kachyňových, Vláčilových či Klose a Kadára, tak socialisticko-normalizačního balastu. Jako svrchovaný génius vidí ve filmovém tvaru především uměleckou výzvu a až potom jeho režimní tendenčnost. Liška se narodil 16. března 1922 ve Smečně u Kladna.

Smrt si říká rock'n'roll: Příběhy zesnulých hvězd

V dělnické rodině, byť otec-horník byl aktivní muzikant a s kapelou často hrával na svatbách. Malý Zdeněk již v 8 letech hrál na housle a harmoniku a záhy začal komponovat vlastní skladby. Proti vůli rodičů nastoupil na konzervatoř, toužil být dirigentem, ale cesty osudu jej po válce zavály do renomovaných zlínských filmových ateliérů, kam si ho vytáhl jeho bývalý profesor ze Slánského gymnázia. Tam začíná skládat hudbu nejprve k reklamním filmům a později k loutkovým parádám Karla Zemana či Hermíny Týrlové. Prvním jeho celovečerním snímkem byla v roce 1952 Pára nad hrncem režiséra Cikána. Od té doby není výraznějšího a frekventovanějšího autora, než je Liška.

Živé obrazy

Jeho akční rádius byl neuvěřitelný a přece jej téměř neustálá práce nezahlcovala, ani mu nebrala chuť do ve své době nadčasových experimentů. Dokázal si nějakým kouzlem podmanit rutinu, dokázal být stylistou par excellence, proto jsou jeho díla dodnes jakýmsi žánrovým mustrem. Dokázal vyhmátnout potřebné a sugestivní schéma a navodit hypnotickou iluzi vhodnou pro drama, historický epos, seriál, komedii, sci-fi nebo poetickou baladu. Měl obdivuhodné filmové cítění pro střih a rytmus díla. Ve všech žánrech se pohyboval s přirozenou grácií a vždy dokázal vtisknout filmu vlastní osobitost, v jeho uměleckém géniu se bravurně skloubil experimentální talent s řemeslným fortelem, což se povede jen občas a pouze navýsost obdařeným mistrům. Mnohé z nezapomenutelných filmů s jeho hudebním či ruchově atmosférickým doprovodem jsou výjimečné právě proto, že jeho vklad citlivě znásobuje vizuální stránku. Není to jen obarvení děje, ale jeho živočišné prokrvení, další umělecká nadstavba, kdy obraz a hudba tvoří nedělitelný estetický komplex.

V zemanově Vynálezu zkázy dosahuje verneovské iluze technického pokroku originálním využitím mechanického spinetu, ve sci-fi Ikarie XB-1 ohromuje klaustrofobickými ruchy, v triptychu Osada havranů, Na veliké řece a Volání rodu jiskrně promíchává abstraktní a naturální zvuky a ruchy s melodickou orchestrací, ve Fuchsově adaptaci Spalovače mrtvol navozuje úspornými prostředky hrůzu a děs - od začátku práce na tom kterém filmu má jasno o nejvhodnějším hudebním efektu, jehož se snaží dosáhnout. Vektor je dán a při tomto směrování navíc odpadávají z jeho kovadliny další spršky druhoplánových skvostů.

Lišák v pasti

Režisér měl vždy jistotu, že v případě, že osloví Lišku, bude mít jeho snímek vždy nadstandardní hudební a zvukový doprovod, na druhou stranu běda, jestli by chtěl skladateli do jeho práce mluvit. O Liškově soukromém životě, jehož valnou část prožil neustálými přesuny mezi Prahou a Zlínem (tehdejším Gottwaldovem), toho víme málo. Byl to těžko ovladatelný živel, který hudbě dával vše a nenechal se jakkoli krotit. Snad až na sklonku kariéry, kterou koncem 70. let stále víc škrtila nemoc. Stále však pracuje (Božská Ema, Signum laudis, Rukojmí z Bella Vista), ale pro film Páni kluci příznačně za sebe doporučuje nový zjev na poli filmové hudby-Petra Hapku, kterému tak symbolicky předává štafetu. Na poli filmové hudby v současné podobě Cmírala či Kymličky se o nás už ví i v Hollywoodu, ale největším byl ten, který tvořil doma a i tak dokázal prodat svůj nezměrný talent. Zdeněk Liška umírá 13. července 1983 v jednašedesáti letech.

Filmografie (výběr): Vynález zkázy (1957), Kam čert nemůže (1959), Smrt si říká Engelchen (1963), Ikarie XB-1 (1963), Obchod na korze (1965),Lidé z maringotek (1966), Údolí včel (1967), Už zase skáču přes kaluže (1970), Pěnička a Paraplíčko (1970), Jáchyme hoď ho do stroje (1974), Malá mořská víla (1976), Stíny horkého léta (1977), Setkání v červenci (1978)

text: Jan Petričko
Témata: Zdeněk Liška