LIVE: Alice Cooper víc vzpomínal než strašil

Vydáno 27.07.2013 | autor: Petr Adámek

Dosud poslední, dva roky starou řadovku Welcome 2 My Nightmare u nás praotec hororové rockové show ještě detailněji nepředstavil a rovněž na aktuálním turné se jí věnoval jen velmi sporadicky (I'll Bite Your Face Off a Caffeine). Převážně lovil ve svém bohatém hitovém archivu a často sahal poměrně hluboko.

LIVE: Alice Cooper víc vzpomínal než strašil LIVE: Alice Cooper víc vzpomínal než strašil

AC live2013 1ALICE COOPER
Kajot Arena, Brno
26. 7. 2013

Sondáž začala symbolicky s neuvěřitelných čtyřicet let starou Hello Hooray a v těsném sledu létaly House of Fire, No More Mr. Nice Guy a Under My Wheels. Cooper protáčel svou hůl s fortelem zkušené, i když pravda poněkud excentrické mažoretky a publikum nestačilo popadat dech. Bez sebemenších komentářů (vždyť co by také ještě říkal) metal do lačného obecenstva kromě atrap bankovek (Billion Dollar Babies) či klenotů (Dirty Diamonds) jeden písňový trumf za druhým a navzdory letošním pětašedesátinám si vzhledem k úctyhodné kondici mohl dovolit samé svižnější kousky. Pevnou oporu má Cooper v doprovodné kapele, která i letitým flákům dodává mladistvou šťávu. Přesto právě mohutný nápor tří kytar a rytmiky byl pro Kajot Arenu po zvukové stránce poněkud zapeklitým oříškem.


AC live2013 2AC live2013 3

Kdo prahl po pověstném neodmyslitelném divadlu, dočkal se až ve druhé polovině koncertu, během jehož devadesáti minut mimochodem Cooper stihl stejně převleků, jako průměrná ženská před firemním večírkem. Předělem mezi ryze hudební a scénickou částí byla efektní bubenická exhibice Glena Sobela, který nechal i prostor parádičkám pro oko. Vzápětí se sólem blýskla kytaristka zvaná Orianthi, která nejen dominuje kytarovému trojspřeží, ale zdatně plní též roli Cooperova jevištního sekundanta. A to by klidně mohla být jeho vnučkou. Zmíněný zlom přinesl zvolnění i temnotu ve Welcome to My Nightmare a Go to Hell, ale i kýžené propriety. Stroj na přesun v časoprostoru při Feed My Frankenstein, svěrací kazajku a pokus o vraždu vyzývavé zdravotnice v Ballad of Dwight Fry a samozřejmě gilotinu včetně uťaté hlavy před I Love the Dead. Jenže lidstvo pod vlivem bulvarizujícího se zpravodajství zcyničtělo, takže co bylo v dobách přerodu Vincenta Furniera v Alice Coopera šokující a děsivé, je již dnes pouze úsměvným kabaretem. Nicméně toho on si je vědom a se střídmostí předvádí jen to, co se od něj prostě očekává. Na prvním místě ctí bez debat hudební složku.

AC live2013 4AC live2013 5

S exkurzí do minulosti korespondovalo rovněž připomenutí zesnulých ikon z Cooperovy generace - Morrisona, Lennona, Hendrixe a Moona - a to nejen formou náhrobků, ale také překvapivým blokem coververzí završeným stylově My Generation. Zejména Break on Through od The Doors byla v nářezovém pojetí zajímavá. To při Foxey Lady Orianthi prokázala hbité prsty, ale Jimiho z trůnu nesesadila. Vzápětí si Cooper poněkud zaironizoval, když I'm Eighteen odzpíval s francouzskou holí a o první tečku se za bouřlivé reakce publika, srovnatelné snad jen s Hey Stoopid, postarala Poison. A ještě jeden historický špílec na závěr: přídavkovou School's Out doplnila vsuvka v podobě úryvku z floydovské Another Brick In The Wall.

Vzpomínky bez nostalgie, nadhled a skvělá fyzická forma, toť současné poselství Alice Coopera. Jestliže takhle vypadá entuziasmus důchodce, máme se nač těšit.

text: Daniel Folprecht, foto: Romana Šlapáková

0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít