LIVE: TOP 10 vystoupení na Brutal Assault

• SPECIÁL: Co neminout na Brutal Assault: 10 tipů redakce
  

GOJIRA - Metal pro 21. století
Vrchol prvního dne přišel jednoznačně s experimentátory Gojira. Valivé hutné deathmetalové riffy proložené groove prvky a gradujícími sypačkami dopadly spolu s nástupem tmy na josefovskou pevnost jako salva z obléhacích kanónů. Pokud někdo chtěl vidět, jak vypadá inteligentní, hluboce promyšlený, moderní, extrémně metalový set 21. století, měl jedinečnou možnost. Originální kompozice, byť z recyklovaného materiálu, preciznost, suverénní prezentace, tlak jako buldozer a zároveň příjemná civilnost byly hlavními atributy vystoupení sympatických Francouzů. Hrálo se především z poslední desky L'Enfant Sauvage, kromě debutu však zazněl i průřez celou diskografií. Nejen skalní fanoušci kapely tak museli odcházet zcela uspokojeni.

ANTHRAX - Legenda bez vlastního repertoáru?
Brutal Assault se letos dočkal prvního zástupce slavné "Big Four", byť pravděpodobně toho nejméně zásadního. Anthrax přesto přilákali do areálu nejvíce diváků za celou dobu festivalu. Jejich vystoupení však zanechalo celkem rozpačitý dojem. Pánům to hrálo nepochybně slušně, velmi obstojný byl i pěvecký výkon Joey Belladonny za mikrofonem. Páteř festivalového, tedy časově omezeného setu tvořily vedle pecek z legendární desky Among the Living především covery. Anthrax jsou touto zálibou známí, ale ruku na srdce, proč má člověk na koncertě kapely s prakticky kultovním statutem poslouchat odrhovačky od AC/DC? Skutečnost, že právě předělávky sklidily u publika největší úspěch, potvrzuje, že masám je třeba servírovat jednoduchou muziku. Vystoupení amerických thrasherů tak publikum spíše rozdělilo a po jeho konci šlo v pevnosti zaslechnout i nejeden kritický hlas.

FEAR FACTORY - Průmyslový stroj v marasmu čistého zpěvu
Naučí se Burton C. Bell někdy naživo zvládat čisté vokály? To je poslední dobou snad jediná hádanka, která provází očekávání koncertů Fear Factory. Bohužel postupující doba naznačuje, že kladné odpovědi se již asi nedočkáme. Set amerických průkopníků industrial metalu se nesl ve znamení jejich vysokého standardu posledních let. Vraždná strojově přesná rytmika, energie převyšující i denní kalorický příděl objemného kytaristy Dina Cazarese, mix osvědčených starých hitů a výběr toho nejlepšího z nového materiálu - to vše fungovalo jako dobře zajetá fréza. Ovšem jen do doby, než přišlo na čistý zpěv. To pak Burton navzdory masivnímu vypomáhání si samply prostě nezvládal. V tvrdých polohách přitom opět exceloval. Pro mnoho lidí byly zmíněné klady jasně převažující, o čemž svědčil i jeden z nejmohutnějších kotlů na festivalu, zatímco náročnější část publika při falešných refrénech jen nechápavě kroutila hlavou.

KATALEPSY - Jatka na východní frontě
Festivalová poledne již tradičně patří především těm nejbrutálnějším žánrům. Ti, kteří si po náročné noci přivstanou, však mnohdy dočkají skutečných lahůdek. Jednu takovou letos přichystali relativně neznámí Rusové Katalepsy. Naprosto nekompromisní nálož směsi technických i brutálních riffů podpořená nemilosrdnou bicí kanonádou a jatečním vokálem nejenže demonstrovala, že smrtící metalové odnože mají živnou půdu i na východě, ale zároveň přerostla v zřejmě nejlepší deathmetalový set festivalu. Atmosféru kromě samotných živelných hudebníků vybičovali i jejich krajané pod pódiem, kteří si rozhodně nebrali servítky. Moshpit, který rozpoutali, ve své extrémnosti nikterak nezaostával za hudebním obsahem linoucím se z reproduktorů.

OBSCURA - Osudu navzdory
Představte si, že celý život tvrdě pracujete na tom, abyste se stali kytarovým virtuózem. Když se vám to podaří a začnete sbírat kýžené úspěchy, onemocníte vzácnou nemocí, při které vám začnou pozvolna ochrnovat prsty. Mnozí by zajisté zahořkli a pověsili svůj nástroj na hřebík. Na však Christian Muenzner z německé progresivní deathmetalové party Obscura. Tento hubený chlapík předvedl, že party, nad kterými většina hudebníků jen nevěřícně kroutí hlavou, se dají zahrát i třemi prsty. Velká část publika v záplavě valících se kytarových fines hráčovu indispozici ani nepostřehla a pouze nadšeně aplaudovala. Energie, kterou vystoupení dodával jazzman v metalovém hávu Hannes Grossmann za bicí soupravou, pak vše dokonala. Škoda jen, že druhý kytarista a vokalista Steffen Kummerer si vybral horší den a celkový výkon zbytku kapely spíš srážel.

ORPHANED LAND - Exotické slunce v přívalech deště
Nejexotičtější letošní partou letos byli jednoznačně izraelští etnometalisté Orphaned Land. V záplavě kapel házejících zlé úšklebky působila tato uvolněná usměvavá pětice jako zjevení. S kapelou bohužel dorazila bouře a největší letošní liják. Věrní se však nenechali odradit a Orphaned Land za odměnu naplnili jejich sluchovody horkým blízkovýchodním sluncem. Při hitovce Norra el Norra přívaly deště snad skákající a zpívající dav už ani nevnímal. Aktuální počin All is One prozrazuje, že pánové si momentálně zakládají především na atmosféře, což dobře odrážel i celkový výběr starších skladeb. Veškeré orchestrální party, tradiční nástroje a ženský vokál byly bohužel opět puštěny pouze ze samplů. Doufejme, že se někdy budoucnu Orphaned Land zahrají i v plném obsazení.

MESHUGGAH - Matematická přednáška předních profesorů
Brutal Assault se letos představil ve vskutku luxusním zvukovém kabátě. To, jakým způsobem toho dokázali využít švédští matematici Meshuggah, zůstával rozum stát. Jejich set byl natolik dokonalý, že spadla čelist i těm posledním pochybovačům o kvalitách této party. V šílených polyrytmech se proplétající tóny zněly na první dojen téměř nadpozemsky, při bližším pohledu však člověk zjistil, že jde pouze o tu nejvybroušenější práci skutečných vládců svého řemesla. Hodinový set neměl jediné slabé místo, Meshuggah jsou s přibývajícími roky čím dál silnější. Vynikající dojem umocnila i pravděpodobně nejlepší světelná show letošního ročníku.

LEPROUS + IHSAHN - Mrazivá atmosféra za pražícího slunce
Černého petra v podobě hracího času, který neodpovídal velikosti produkce, si letos vytáhl norský tandem Ihsahn a jeho doprovodná kapela Leprous. Od prvních tónů gradujícímu setu by totiž zcela jednoznačně slušela tma, nikoliv pražící odpolední slunce. Koncept, kdy Leprous začali sami prezentovat svůj materiál a následně se k nim přidal lídr kultovního Emperoru, se ukázal jako skvělý tah. Psychedelické plochy totiž pro Ihsahnovu rychlejší a techničtější tvorbu výborně připravily prostor. O tom, že je Ihsahn pan kytarista a zároveň vynikající zpěvák netřeba pochybovat, pěvecky ho pak zcela originálním způsobem doplňoval i dredů zbavený Einar Solberg. Ne všichni návštěvníci však byli naladěni na nekonvenční a experimentální vlnu, lidí pod pódiem by si norský tandem svým výkonem zasloužil určitě více.

BEHEMOTH - Ze světa do pekel a zpět
Hořící obrácené kříže, plamenomety, kouř, okultní symboly, corpsepainty a obligátní kožené oblečky. Tohle divadélko doprovází polské čerty Behemoth po léta. Pokud by se tím snad někdo nechal odradit a čekal, že pompézní show maskuje slabý hudební obsah, je na omylu. Nergalova parta naživo vládne jako z desek. Všechno pouze dokresluje promyšlenou a skvěle zvládnutou black/deathovou jízdu. Josefovská pevnost se ten večer stala tím místem, kde se otevřela apokalyptická brána. Pohublý Nergal vypadá po vítězství nad leukémií jako posel smrti, kterého u pekelné brány obrátili a vyslali zpět kázat zkázu a nemilosrdnou pravdu. Jeden z vrcholů setu představovala ukázka z připravované desky The Satanist. Pozvolna se rozvíjející atmosférická kompozice přerostla v neskutečnou řež, v níž úřadovaly vražedně rychlé nohy a ruce mistra Inferna. Behemoth jsou zpět v plné síle, otroci budou sloužit!

OPETH - Trochu jazzu pro metalový festival
Přišli, zahráli zvítězili. Tak by se dal shrnout set progresivních mistrů Opeth. Jako obvykle v dobrém rozpoložení vtipkující Mikael Akerfeldt publiku oznámil, že když hrají na metalovém festivalu, tak na just nasadí namísto tvrdších kompozic trochu toho jazzu. To naštěstí platilo jen napůl, neboť set byl ve skutečnosti rovnoměrně rozložen a kapela odprezentovala obě své hudební tváře. Vynikajícím momentem byla netradiční akustická verze skladby Demon of the Fall. Snad jediná výtka by mohla směřovat k nazvučení bicích, především pak kopáků, které byly v metalovějších polohách obětovány na úkor těch akustických. Uskupení formátu Opeth by zajisté nemělo činit problém toto do budoucna vyřešit. Kapela dokázala vykouzlit magickou strhující auru, která za mírného deště opanovala celý areál. Skutečnost, že jde o především poslechovou muziku, si bohužel neuvědomili někteří pod obraz zpití jedinci, kteří svým potácením značně narušovali silný hudební zážitek ostatním lidem.

text: Matěj Bílý, foto: Petr Šrámek