SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Keith Moon (103.)

Po čertech nebezpeční chlapci. Nevyzpytatelní jako kobry v proutěných koších. Často ani sami nevěděli, co v příštím okamžiku udělají. Narvaní chlastem a drogami působili jako odjištěné miny. Jako třeba divoch Keith Moon, šílenec za bicími The Who, jedné z nejzásadnějších rockových kapel 60. a 70. let, od jehož předčasného odchodu do pekel uplynulo 7. září přesně 35 let.

RVAČKY A VÝTRŽNICTVÍ S.R.O.

"Možná, že to není ten úplně nejpřesnější bubeník na světě, ale jeho hra je fascinující.Právě tou nevyzpytatelností a živelností, která z něj činí především šoumena a baviče. Je v jeho povaze, že chce být neustále v popředí a ve středu pozornosti, odmítá hrát nějakého šedivého panáka v pozadí," řekl o něm svého času jeho kolega z The Who, zpěvák Roger Daltrey. Jinak o něm kolegové chválou spíš šetřili. Není divu. Za dobu svého působení v kapele natropil tolik skandálů, že by to stačilo několika desítkám výtečníků na celý život, a kapela jeho excesy často pociťovala i ekonomicky, když musel management místo rutinní práce cálovat horentní účty za rozbitou nástrojovku, hotelové pokoje a soudní pohledávky za permanentní rvačky a výtržnictví všeho druhu. (Více např. v knize Moon The Loon Petera Butlera, Keithova manažera a častého spolupachatele všemožných šíleností a recesí).

Provokatér, recesista a nezvladatelný alkoholik Keith Moon (narodil se 23. srpna 1947 v londýnském Wembley) nastoupil k The Who v roce 1964 z kapely Beachcombers a svým espritem a image pomohl katapultovat kapelu záhy na samotný piedestal popularity. Soubor nadchl skvělými deskami a koncerty a hlavně ambiciózními rockovými operami Tommy a Quadrophenia. Jak Moon žil, tak i hrál na bicí. Divoce, bezuzdně, s ohromnou vervou. Byť byl totálním samoukem, vládl přirozeným talentem, který z něj vykoval jednoho z nejmarkantnějších instrumentalistů té doby. Byl jedním z prvních bicistů, kteří začali využívat mnohočetné bicí soupravy s množstvím činelů a dalšího na první pohled marnivého příslušenství. U Moona však, na rozdíl od některých méně obdarovaných kolegů, nešlo o laciný efekt, svou mnohohlavou nátlučnou příšeru dokázal graciézně ukočírovat. Obdivován rockery i jazzmany povýšil hru na bicí na umění, svůj dar však trestuhodně promrhal. Hráč znamenitý, člověk mírně řečeno problémový. Vystoupení kapely často končívala nástrojovou destrukcí, sám Keith zničil za svou kariéru množství drahých bicích souprav, čas po koncertech trávil ve společnosti alkoholu, lehkých děv. Mejdany často trvaly i několik dní. Býval i často zraněn, kapela byla nucena na poslední chvíli rušit vystoupení, často býval nezvěstný.

USNOUT NAVŽDY

Pohár začal přetékat začátkem 70. let. V lednu 1970 se se svým řidičem zapletl do zprvu nevinného špičkování s několika skinheady na jednom hospodském parkovišti. Hádka přerostla v divokou rvačku, došlo i na nože. Jeden z nich ubodal Keithova šoféra k smrti. A to byl jen střípek Moonova bláznivého života, který stále častěji začaly drogy a alkohol podemílat. S ženou a dcerou se poté přestěhoval na venkovský statek, kde pořádal ještě divočejší jízdy. Bizardně přitom působí výpověď jeho matky, kterou čas od času navštěvoval v jejím bytě v Harrow: "Poseděl, chtěl jen koláče a čaj, krásně jsme si popovídali. To že je můj synáček Keith, o kterém se píšou všechny ty lži?"

Ve čtyřiasedmdesátém nevydržela jeho způsob nezřízeného života manželka a opustila ho, z čehož se Keith již nikdy plně nevzpamatoval. The Who měli v té době tvůrčí přestávku a Moon se po čase rozhýbal k natočení jediného sólového alba, nazvaného vtipně a příznačně Two Sides Of The Moon (1975). Odjel do Los Angeles. Za téměř celou peněžní zálohu na album samozřejmě nejdříve zorganizoval obří párty. Album se nakonec realizovalo a byť prodejně propadlo, vykazuje některé sběratelsky cenné aspekty. Kromě autorského materiálu obsahuje coververze Johna Lennona (Move Over Ms.L.), Beatles (In My Life) i rodných The Who (hit The Kids Are Alright). Poslední skladbou alba je Together, humorné duo, které nazpíval a nadeklamoval s přítelem Ringo Starrem.

Koncem roku 1977 se vrací domů do Anglie. Je z něj zchátralá troska. Kapela jej sice bere na milost, ale celá záležitost nemá dlouhého trvání. Vše došlo tak daleko, že skladba Music Must Change musela být na albu Who Are You (1978) ponechána bez bicích. Moon nebyl prostě schopen udržet ani nejjednodušší rytmus. Neúspěšně se léčí z těžké závislosti na alkoholu (v jeden čas se v jednom sanatoriu sejde opravdu hvězdná opilecké společnost - kromě něj ještě Ozzy Osbourne a bubeník Slade Don Powell), ale vše marno. Je na dně. Drtivý tlak frustrací a deziluze, spojené s permanentním opíjením a ztrátou kontroly, hodlá vyřešit definitivně. 7. září 1978 se přecpe prášky na spaní a už se neprobudí. The Who najímají na jeho místo Kennyho Jonese z The Faces, ale už se nikdy ani nepřiblíží své bývalé slávě. "Doufám, že zhebnu dřív, než zestárnu," zpívá se ve skladbě My Generation. Všechno jde, když se chce.

text: Jan Petričko

V příštím díle: Peter Tosh