LIVE: Jaromír Nohavica si vysloužil standing ovation vyprodané O2 Areny

JAREK NOHAVICA
O2 Arena, Praha
24. 10. 2013

Za posledních sedm let si písničkář Jarek Nohavica vyzkoušel koncertování na mnoha místech, která by jiný sólový umělec u nás nenaplnil - od ostravské haly Karolina či tamního zrekonstruovaného plynojemu, alias kulturního střediska GONG až po sál pražské Lucerny. S nasbíranou zkušeností z těchto zaplněných hal a sálů tak předstoupil před publikum sám, bez jakéhokoliv nástroje a jal se vsadit na jasného koně v podobě otvíráku - ale ejhle - i přes vehementní dirigování přivítala O2 Arena Divoké koně vlažně a Jarkovi se nepodařilo publikum hned v úvodu uvést do stavu spoluzpěváctva.

Ne, že by to byla velká prohra - o půl hodiny později již pěla téměř celá hala, přesto i na interpretovi samotném bylo znát překvapení, jež se sebejistotou sobě vlastní na začátek nečekal. Možná za to mohli tupá rozhlasová upozornění na "začátek představení", která se linula před osmou hodinou večerní co pět minut, aniž by reflektovala reálný začátek koncertu, možná nepěkné echo, které celé vystoupení provázelo a které při každé Jarkem vyslovené sykavce bilo o sekundu později s ozvěnou do uší.

Ani Natáh jsem sadu nových strun či Babylon, čili písně, jež následovaly a na něž si již Nohavica vzal do ruky kytaru, ještě nenaznačovaly, že o dvě a půl hodiny později bude spolu se sekundujícím akordeonistou a pianistou Robertem Kuśmierskim slavit aplausem ve stoje, leč již Možná, že se mýlím naznačila, že se O2 Arena snad konečně dá do zpěvu. Když pak na Ostravu uchopil Jarek do rukou svou heligonku, bylo definitivně zřejmé, že se atmosféra začíná blížit jeho klasickému koncertu.

Zvolit si největší českou halu pro (téměř) sólový koncert není žádný med - ostatně právě zvuk samotného vokálu nesoucí se přes celou délku haly a tříštící se o hlavy zaplněné arény toho byl důkazem. I tak je s podivem, že bard tak lačný po interakci s publikem nezvolil logičtější umístění doprostřed haly. Vždyť i jeho celokoncertní postoj, kdy s heligonkou nejednou pobíhal okolo statického mikrofonu napovídal, že by si rozhodně zasloužil osobnější přístup, než obrovské pódium černě zahalené pro Janáčkovu filharmonii vystupující s Jarkem o den dříve. Umělec se na pódiu ztrácel publiku lidí na druhé straně haly, ale i přítomným kameramanům, kteří měli jeho personu přiblížit pomocí dvou LED obrazovek.

Nohavica svému publiku slíbil jak neočekávanou délku koncertu, tak i různorodost skladeb, včetně jejich stáří. A když se na konci koncertu zastavilo počítadlo na pomyslném čísle 42 odehraných skladeb, mohl si našinec říci, že to byla slušná nálož. Unylost, která by hrozila u sólového vystoupení jen s kytarou rozptýlila do velké míry spolupráce s již zmíněným tichým (ani jednou za koncert k publiku nepromluvil) společníkem, jelikož oba neustále střídali hudební nástroje. A různorodost žánrů i nálad písní zařídila, že se návštěvník za ty dvě a půl hodiny moc nestíhal nudit. Nezazněly jen osvědčené skladby; došlo i na celkem sedm kousků ze zatím poslední Jarkovy desky Tak mě tu máš. Nejvíc se však bude vzpomínat na zhudebněnou báseň Když byl Pepa ještě malý, na Přívozskou púť s textem Nohavicova otce, rovněž Jarka či Cukrářskou Bosanovu s poměrně zdařilým pokusem o freestyle, kdy Jarek dal tři sloky zcela z patra na téma aktuálního dění v areně.

• RECENZE: Tenkrát aneb Zlatá devadesátá Jaromíra Nohavici

Přestože závěr patřil jednomu z nejspontánnějších standing ovation, jaké se kdy v našich končinách odehrály, přesto spěchající jednotlivci při závěrečném úklonu obou vystupujících a následný útlum potlesku ihned po jejich odchodu ze scény (jelikož sám Nohavica jasně upozornil, že se již nevrátí) dávají tušit, že ani u nejprodávanějšího interpreta v zemi nejsme zatím schopni ocenit jeho um tak, jak je to jinde ve světě běžné. Naše škoda.

Setlist: Divocí koně, Natáh jsem sadu nových strun, Babylon, Možná, že se mýlím, Ostravo, Těšínská, Darmoděj, Já chci poezii, Telegram, Jeruzalém, Cukrářská bosanova, Když mě brali za vojáka, Zítra ráno v 5, Muzeum, Vlaštovko leť, Jiné to nebude, Dezertér, Metro pro krtky, Lachtani, Pijte vodu, Když byl Pepa ještě malý, Sarajevo, Danse Macabre, Zbloudilý koráb, Hlídač krav, Plebs blues, Přítel, Sako ze sametu, Košilka, Přívozská púť, Pochodmarodů, U nás na severu, Píseň o příteli, Minulost, Zatanči, Zatímco se koupeš, Mikymauz, Mám jizvu na rtu, Až to se mnou sekne, Fotbal, Kometa

text: Viktor Mašát, foto: Magdaléna Tomanová