Vydáno 28.10.2013 | autor: redakce
LIVE: Everlast ořezal své písně na dřeň a ukázal, jak s noblesou dospět
EVERLAST
Roxy, Praha
27.10. 2013
Venku se ve vírech mihotalo zežloutlé listí, vlál teplý vánek a v hlubinách Roxy zahájil Everlast přesně na čas svůj intimní koncert. Se stejnou přesností, s jakou pošteloval svoje hodinky, si několikrát během koncertu poladil svou žíhanou kytaru, která se stala za poslední roky nejvěrnější družkou někdejšího rappera.
Drsný chlapák s ještě drsnějším hlasem se postavil před publikum s tlumeným světlem v zádech. Na hlavě měl nasazenou čapku, na očích brýle s výraznými obroučkami a na krku vojenské známky. Bohatě tetované ruce zakrýval dlouhý rukáv. Už při první Broken bylo jasné, že plátna na podiu zůstanou bez projekce a poskakovat se nebude. Poslední večer oslav 21. narozenin Roxy se nesl v duchu klidného kolébání se do rytmu a pozornost se upírala jen na Everlasta a jeho pianistu, který mu sekundoval jako klavírní doprovod, back-vokalista a v neposlední řadě plnil roli "vysmáté roztleskávačky" s vlasy do pasu a strništěm, která si zálibně několikrát přihla z lahváče.
Sám Everlast publikum k potlesku neměl zapotřebí vybízet. Největší ovace pravidelně vyvolávala jak pianová, tak kytarová sóla a první tony muzikantových největších hitů. Burácivých aplausů samozřejmě nebylo pomálu. Ať už to bylo při všemi očekávané Jump Around, kterou jako jedinou z celého setu nechal podbarvit perkusemi (načež několik skalních hip-hoperů, kteří dávno odložili kšiltovky, zvedlo rozepjaté ruce do vzduchu), nebo při Black Jesus, při níž se jedinkrát za celý večer začal pohupovat i Everlast. Z celého koncertu ale více čišela atmosféra zahradních slavností a mnohem víc by mu slušelo pódium pod širým nebem. Kolem udusané trávy by se čepovalo pivo, voněly by párky a dětičky třicátníků, kteří zaplnili Roxy, by vesele cupitaly okolo.
Grammy oceněná What It's Like publikum rozezpívala, ale nejvíc energie projelo obecenstvem při bravurně zvládnutém coveru Folsom Prison Blues od Johnnyho Cashe. Everlast si pravidelně ručníkem stíral pot, občas se sám pro sebe usmál, a po marném přemlouvání osvětlovače, ať posvítí na diváky ("House lights on! House lights on!!! Do you understand me? Can anybody translate it to to the guy?"), si je s potutelným úsměvem vyfotil.
Hlasitost byla nastavená tak, že nikomu nedělalo problém si během písní popovídat se svým protějškem. Dav byl tak přátelsky naladěn, že po první polovině koncertu, kdy se Everlast nechal vytleskat zpátky na stage, už nikdo nekroutil hlavou, když se publikum průběžně přelévalo od podia na bar pro kelímky s pivem a nazpátek. Všichni si přece přišli poslechnout písně o smutných holkách a chlapech, co nepláčou. Někteří i čapnout drahou polovičku a zatočit se s ní dokola třeba na Stone In My Hand. Ti odvážnější by si jistě s radostí s charismatickým strejdou na podiu ťukli pivem.
Everlast se z podia vytratil stejně nečekaně, jako se objevil. V tuhle chvíli si několik truckerů nejen v Americe pobrukuje jeho písničky a Everlastova žena se těší, až se její muž objeví doma se slovy "I'm coming home to you, girl." Možná jí i poví, že jí na pražském koncertě zahrál písničku k narozeninám.
text: Alena Bílková, foto: Čestmír Jíra
0,00
čtenáři
hlasuj
