Vydáno 09.11.2013 | autor: Lucie Malá
Hurts jsou u nás mimořádně oblíbenou kapelou a jejich české koncerty byly už několikrát beznadějně vyprodané – naposledy nás svou návštěvou poctili nedávno, v březnu letošního roku. Teď naživo ukázali, že kvantita se s kvalitou nevylučuje, protože celou Incheba Arenu dostali doslova do kolen.
HURTS, LUNO
Incheba Arena, Praha
8. 11. 2013
Opticky sympatický prostor, který se zvolna plnil fanoušky, měli za úkol rozehřát Luno, jedna z těch zajímavějších českých kapel. Ihned dali najevo, že si přišli svou roli supportu užít. Jenže ač hráli s velkým nasazením, publikum roztávalo velmi pomalu. Luno byli pro posluchače čitelných a popových Hurts prostě hůře stravitelní. Jejich abstraktní a mnohdy až noisové pasáže navíc potvrdily, že jim sluší spíše zakouřený klub než lehce neosobní hala. Byli sice přesvědčiví, ale v kontextu večera mířili trochu jiným směrem.
Hlavní hvězda večera, duo Hurts, se na podsvícené pódium dostavila se startovací Mercy, která krásně vygradovala a přešla do následující Miracle. (Na slovo duo se obecně hodí klást v tomto případě zvláštní důraz – zbytek nezbytných živých muzikantů totiž stál výrazně stranou.) Mezi diváky začala vřava, která dosáhla vrcholu při nejznámějším singlu Wonderful Life. Fanoušci znali drtivou většinu písní i textů a v průběhu celého vystoupení spolupracovali. Koncert Hurts téměř zaútočil hned na začátku s ohromnou energií – a nabízela se otázka, kdy začne ztrácet dech. Nezačal – spíš naopak.
Hurts mají zatím na kontě jenom dvě řadovky, tudíž chtě nechtě museli odehrát více jak půlku skladeb obou z nich. Taková výchozí situace na koncertech většinou znamená plochy nudnějších písní, kdy publikum vytrhne z letargie až nějaký ten singl. Hurts ale očividně nic jako slabé písně nemají, minimálně ne na živém vystoupení. Každý song byl samostatným, zapamatovatelným a originálním celkem. Každý byl tím hitem, který mnoho kapel vyprodukuje jen jednou až dvakrát za kariéru. Kromě toho, s jak neobyčejnou municí tedy kapela pracovala, si dala speciálně záležet, aby vynikly přechody a rozdíly mezi písněmi, čehož docílila i díky výbornému zvuku (taková Cupid dostala živě úplně nový, vyostřený rozměr).
Hurts ovládají a kombinují několik poloh a jsou něco jako krotitelé kontrastů. Jejich protiklady „černé" (démonická The Crow) a „bílé" (svěží hitovka Sunday) nevytváří dohromady ani žádnou „šedou", ani nezvládnutý zmatek – fungují jako dvě strany téže mince. Ať už od Hurts slyšíme vyloženě stadionové písně (skákačka Better Than Love s výborným osvětlením) nebo komorní zpovědi (akustická intimní Blood, Tears and Gold), všechno dává smysl, každý aspekt mají Hurts pod kontrolou. Zpěvák Theo Hutchcraft s Adamem Andersonem koneckonců taky vytvářeli zajímavý kontrast „extroverta" a „introverta". A samotný Hutchcraft je v rámci jediného večera jednou cynik, jednou romantik, jednou je plný pokory, jednou namyšlenosti atd.
Ono je to celé samozřejmě hlavně úžasné a promyšlené divadlo – rozdávání květin během show nebo kvazirebelské lámání tyče od mikrofonu v apokalyptickém závěru The Road. Hutchcraft do této hry ale dává a zapojuje všechno – od výjimečného hlasu, image, pohybů, tance, skutečně neúnavné komunikace s publikem, vědomí vlastního sex-appealu až po upřímné nadšení z povedené akce v závěru, kdy se s návštěvníky loučil omotaný českou vlajkou, kterou na stage hodili fanoušci z prvních řad.
text: Lucie Malá, foto: Čestmír Jíra
0,00
čtenáři
hlasuj