LIVE: Biffy Clyro v Roxy probudili své živočišné pudy

BIFFY CLYRO
Roxy, Praha
14. 11. 2013

Biffy Clyro byli v Česku dlouhá léta spíš v závětří zájmu. Není divu. Zatímco kdejací podbíziví pseudorockeři u nás dokáží téměř vyprodat největší českou halu, produkce hůře uchopitelných Skotů si své fanoušky hledá mnohem obtížněji. Ledy se pohnuly správným směrem po jejich premiéře před třemi lety v pražském Lucerna Music Baru - na tento koncert vzpomínají tehdejší účastníci dodnes a o Biffy Clyro se konečně začalo ve větší míře mluvit.

Další razantní krok vpřed pak způsobila letošní nahrávka Opposites, jedno z nejpovedenějších letošních alb v tomto žánru. Tamtamy od té doby šířily nadšení, a tak se stalo, že když chvíli před půl devátou zazněly první tóny devadesátiminutového setu, nepropadlo by v Roxy na zem ani trsátko. Ve vyprodaném klubu byla namačkána asi tisícovka lidí a na mnoho dalších se nedostalo.

• FOTOREPORT: Z Biffy Clyro ve vyprodané Roxy stříkal pot do všech stran

Právě novému materiálu ze zmíněného alba patřila téměř polovina koncertního setlistu. Nutno však zdůraznit, že Biffy Clyro ve studiu a Biffy Clyro na pódiu jsou prakticky dvě odlišné kapely. Zatímco jejich studiová verze je vcelku zkousnutelná i pro "běžného" posluchače a vcelku bez uzardění by se dalo mluvit o paralele například s Foo Fighters, živá vystoupení jsou mnohem hrubšího zrna. Zvuk v Roxy byl mnohem špinavější než na studiových nahrávkách, sytější a hutnější často vygradovaný takřka hardcoreovými party, čemuž kromě samotné kapely napomohl i stranou hrající druhý kytarista. Kolika návštěvníkům ještě dlouhé hodiny po koncertě hučelo v uších? Málo jich nebude.

Simon Neil a jeho parta sice mají své nejdivočejší období za sebou, ale s prvním krokem na pódium jako by se v nich probudily instinkty dravců - to, co nedokáží zachytit ve studiu, si o to víc vynahradí na stagi. Celý jejich koncert tak od první do poslední minuty provázela jakási živočišná neurvalost a pulzující zběsilost. Řeč je o chvílích, kdy Simon ječel i ve chvílích, kdy na studiové nahrávce čistě zpívá, když lezl po bednách, mlátil do kytary, až se mu podlamovala kolena, nebo jen stál se zavřenýma očima a nosem při tom drtil svůj mikrofon. A co je vůbec nejlepší, vše působilo zatraceně reálně a autenticky.

Biffy Clyro však nejde o samoúčelné "hlavně dělat bordel" - oni sami v této souvislosti mluví o vášni a posedlosti a jen těžko pro jejich živou prezentaci najít lepší výrazy. Tři chlápci od rodin, které to na pódiu pořád baví a ještě u toho upustí nahromaděnou energii. Kapela se však ze svých vlastních výletů mimo realitu vracela i zpátky na zem. Simon sám odehrál dvě klidné akustické skladby, několikrát ocenil, jak plné Roxy krásně sborově zpívá a na jeho hustě zarostlé tváři byl často vidět úsměv. Vzpomněl i na poslední pražský koncert.

Celkový dojem vystoupení byl umocněn také perfektním využitím světelného parku, jenž svoji agresivitou podtrhoval dynamiku hudební složky. Záblesky stroboskopů šlehaly do úderů bicích a na epileptiky v sále šly mrákoty.

Po devadesáti minutách se tři chlápci, propocení na kost, vytratili do útrob klubu. Snad si jej dobře prohlédli, už se do něj nejspíš nikdy nepodívají. Příště na ně v Česku čeká mnohem větší prostor.

text: Petr Adámek, foto: Pavel Mužák