Jak The Frames zarámovali Archu

Vydáno 08.02.2007 | autor: redakce

Irští melancholici pod vedením Glena Hansarda na cestě Evropou neminuli ani Prahu. Přečtete si recenzi našeho kolegy Miroslava Pavlase.

Jak The Frames zarámovali Archu Jak The Frames zarámovali Archu

The Frames, Longital
4.2. Divadlo Archa, Praha

Zpivat! Zpivat!

Kdo v poslední době sledoval kariéru a kalendář „konstantně vycházející hvězdy irského folk-pop-rocku“ The Frames, musel oprávněně nabýt dojmu, že minimálně frontman Glen Hansard už pomalu začíná být adeptem na české občanství. Svědčí o tom nejen loňská úspěšná spolupráce na soundtracku k Hřebejkově Krásce v nesnázích, ale i poměrně časté Hansardovy zastávky v českých klubech a pubech. Jednou ze tří tuzemských destinací aktuálního evropského turné jeho „domovské“ formace se stalo tradiční útočiště exportérů dobré hudby – pražské Divadlo Archa.

Před slušně zaplněným hledištěm se v nelehké pozici předskokanů představili slovenští Longital (přímí dědicové Dlhých dielů). Nelehké proto, že převážně mladistvé a nepřipravené publikum zpočátku přijímalo jejich set s nedůvěrou. Přesto se bratislavské dvojici podařilo směsí precizních a nápaditých muzikantských výkonů a citlivě zakomponované elektroniky zaujmout a opět potvrdit svůj obrovský potenciál (kdo nevěří, najde důkaz na jejich stále čerstvé řadovce Výprava/Voyage).



Sound koncertu hlavní hvězdy večera předznamenalo loňské, nezvykle zklidněné album The Cost, mající až překvapivé množství styčných bodů s Hansardovým sólovým počinem The Swell Season. Přestože koncertní přívaly energie a místy expresivního zpěvu, typické pro ranější tvorbu kapely, úplně nevymizely (např. s velkým nasazením zahraný hit Finally z předchozího alba Burn the Maps, v českém alternativnějším éteru asi nejzabydlenější skladba skupiny vůbec), byly – spolu s melodicky výraznými skladbami ve středním tempu – spíše v menšině.

Převládaly pomalejší „náladovky“, které oproti studiové verzi nezaznaly příliš mnoho změn směrem k hutnějšímu zvuku (celým publikem odzpívaná Falling Slowly je řádně známá z poslední řadovky, ze Swell Season i od Hřebejka). Ostatní muzikanti dostali prostor hlavně ve „forte“ mezihrách, kdy speciálně díky zahuštěným houslím připomínal výsledný zvuk belgické dEUS (k čemuž se však Frames elegantně přiznali v závěru Star Star dlouhou citací z Hotel Lounge).



Jako kdyby se Glen Hansard během večra nemohl rozhodnout, jestli je víc frontmanem rockové kapely nebo mírně elektrifikovaným folkovým písničkářem, o čemž svědčí i fakt, že takřka u poloviny odehraných skladeb sáhnul k akustické kytaře a několikrát se obešel i bez rytmiky. Zmíněná „rozpolcenost“ se podepsala nad místy poměrně nevyváženou dramaturgií, kdy se koncert namísto gradujícího finále vytrácel v pomalých ztišených skladbách (k novému „nadechnutí“ hudebníků došlo až v rámci přídavků).



 Velmi milým a osvěžujícím dojmem naopak působila naprosto suverénní a milá komunikace s publikem (v němž nechyběla ani Hansardova oblíbená režisérská legenda Jan Švankmajer). Je až neuvěřitelné, s jakým nadhledem a smyslem pro humor dokáže Hansard uvádět své posmutnělé melancholické songy a jak nevtíravě dokáže vtáhnout diváky do refrénových sborů, aniž by to působilo nepatřičně nebo podbízivě.

Stačí se trochu pousmát a několikrát zašeptat „zpivat, zpivat“ směrem k prvním řadám a rázem máte objímající se dvojice, postarší rockery i vysokoškolské pozorovatele v hrsti. Esem v rukávu jsou i Glenovy vtípky a průpovídky uvádějící jednotlivé položky setlistu, případně již zmíněné citace oblíbených písní tu a tam vložené do vlastního songu (Private Dancer od Tiny Turner!).



Sečteno, podtrženo: sympatickým Irům zdaleka nehrozí státi se jakýmisi „Coldplay pro chudé“, nastavované bolestínské pozlátko Chrise Martina a spol. naopak mrknutím oka přebijí a díky upřímnosti a uvěřitelnosti posouvají i ty nejkýčověji vyklenuté falzetové refrény mnohem dál (či spíše hlouběji).

Stále početnější zástupy domácích fanoušků si právem zaslouží (dokonce už i v Americe si recenzenti uvědomili, že „The Frames jsou ve Státech až trestuhodně podceňováni“) a prozatím nebude vůbec na škodu, když dodrží tradici nastavenou listopadovým Rock Café a budou se sem vracet minimálně jednou za půl roku.

Miroslav Pavlas
(with the assistance of -ft-)

Foto Petr Tibitanzl.


0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím