Jak The Frames zarámovali Archu

Vydáno 08.02.2007 | autor: redakce

Irští melancholici pod vedením Glena Hansarda na cestě Evropou neminuli ani Prahu. Přečtete si recenzi našeho kolegy Miroslava Pavlase.
The Frames, Longital
4.2. Divadlo Archa, Praha

Zpivat! Zpivat!

Kdo v poslední době sledoval kariéru a kalendář „konstantně vycházející hvězdy irského folk-pop-rocku“ The Frames, musel oprávněně nabýt dojmu, že minimálně frontman Glen Hansard už pomalu začíná být adeptem na české občanství. Svědčí o tom nejen loňská úspěšná spolupráce na soundtracku k Hřebejkově Krásce v nesnázích, ale i poměrně časté Hansardovy zastávky v českých klubech a pubech. Jednou ze tří tuzemských destinací aktuálního evropského turné jeho „domovské“ formace se stalo tradiční útočiště exportérů dobré hudby – pražské Divadlo Archa.

Před slušně zaplněným hledištěm se v nelehké pozici předskokanů představili slovenští Longital (přímí dědicové Dlhých dielů). Nelehké proto, že převážně mladistvé a nepřipravené publikum zpočátku přijímalo jejich set s nedůvěrou. Přesto se bratislavské dvojici podařilo směsí precizních a nápaditých muzikantských výkonů a citlivě zakomponované elektroniky zaujmout a opět potvrdit svůj obrovský potenciál (kdo nevěří, najde důkaz na jejich stále čerstvé řadovce Výprava/Voyage).



Sound koncertu hlavní hvězdy večera předznamenalo loňské, nezvykle zklidněné album The Cost, mající až překvapivé množství styčných bodů s Hansardovým sólovým počinem The Swell Season. Přestože koncertní přívaly energie a místy expresivního zpěvu, typické pro ranější tvorbu kapely, úplně nevymizely (např. s velkým nasazením zahraný hit Finally z předchozího alba Burn the Maps, v českém alternativnějším éteru asi nejzabydlenější skladba skupiny vůbec), byly – spolu s melodicky výraznými skladbami ve středním tempu – spíše v menšině.

Převládaly pomalejší „náladovky“, které oproti studiové verzi nezaznaly příliš mnoho změn směrem k hutnějšímu zvuku (celým publikem odzpívaná Falling Slowly je řádně známá z poslední řadovky, ze Swell Season i od Hřebejka). Ostatní muzikanti dostali prostor hlavně ve „forte“ mezihrách, kdy speciálně díky zahuštěným houslím připomínal výsledný zvuk belgické dEUS (k čemuž se však Frames elegantně přiznali v závěru Star Star dlouhou citací z Hotel Lounge).



Jako kdyby se Glen Hansard během večra nemohl rozhodnout, jestli je víc frontmanem rockové kapely nebo mírně elektrifikovaným folkovým písničkářem, o čemž svědčí i fakt, že takřka u poloviny odehraných skladeb sáhnul k akustické kytaře a několikrát se obešel i bez rytmiky. Zmíněná „rozpolcenost“ se podepsala nad místy poměrně nevyváženou dramaturgií, kdy se koncert namísto gradujícího finále vytrácel v pomalých ztišených skladbách (k novému „nadechnutí“ hudebníků došlo až v rámci přídavků).



 Velmi milým a osvěžujícím dojmem naopak působila naprosto suverénní a milá komunikace s publikem (v němž nechyběla ani Hansardova oblíbená režisérská legenda Jan Švankmajer). Je až neuvěřitelné, s jakým nadhledem a smyslem pro humor dokáže Hansard uvádět své posmutnělé melancholické songy a jak nevtíravě dokáže vtáhnout diváky do refrénových sborů, aniž by to působilo nepatřičně nebo podbízivě.

Stačí se trochu pousmát a několikrát zašeptat „zpivat, zpivat“ směrem k prvním řadám a rázem máte objímající se dvojice, postarší rockery i vysokoškolské pozorovatele v hrsti. Esem v rukávu jsou i Glenovy vtípky a průpovídky uvádějící jednotlivé položky setlistu, případně již zmíněné citace oblíbených písní tu a tam vložené do vlastního songu (Private Dancer od Tiny Turner!).



Sečteno, podtrženo: sympatickým Irům zdaleka nehrozí státi se jakýmisi „Coldplay pro chudé“, nastavované bolestínské pozlátko Chrise Martina a spol. naopak mrknutím oka přebijí a díky upřímnosti a uvěřitelnosti posouvají i ty nejkýčověji vyklenuté falzetové refrény mnohem dál (či spíše hlouběji).

Stále početnější zástupy domácích fanoušků si právem zaslouží (dokonce už i v Americe si recenzenti uvědomili, že „The Frames jsou ve Státech až trestuhodně podceňováni“) a prozatím nebude vůbec na škodu, když dodrží tradici nastavenou listopadovým Rock Café a budou se sem vracet minimálně jednou za půl roku.

Miroslav Pavlas
(with the assistance of -ft-)

Foto Petr Tibitanzl.


0,00

čtenáři

hlasuj
zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím