SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Richey Edwards (114.)

To vše samozřejmě k velké nelibosti fanoušků kapely, jejichž podstatná část dodnes doufá, že se jejich idol vrátí a zároveň vyvolává občasnou hysterii ohlášením údajného spatření ztracené hvězdy.

VELŠKÝ SID VICIOUS

Kdo vlastně Richey James Edwards byl? Jeden by neváhal říct, že velšský Sid Vicious, ale to by bylo neodpustitelné zjednodušení. Byl to především intelektuál moderního rocku a ikona své kapely. Jakkoliv začínal jako bedňák a nikdy se na kytaru pořádně nenaučil, tak jej dav miloval více než kohokoliv jiného. Ale dav vždy bude milovat spíše ikonické bohémy, než pracující génie v pozadí. A zatímco byl skutečným hudebním lídrem kvarteta frontman James Dean Bradfield, jeho druhý kytarista měl právě onen břitký jazyk a ústa plná spalující sociální kritiky, což se zrcadlilo zejména v textech.

Ona výbušná směs zručně řemeslně provedeného rocku a levicově radikálních textů působila jako rudý hadr na britskou konzervativní společnost. Mládež měla nové symboly. Byl tu někdo, jehož výroky dávaly mladým smysl a přitom z nich byla cítit vzdělanost a sečtělost textaře. Richie své mládí nezasvětil pilování kytarového umu, ale daleko více se věnoval studiu na univerzitě. Byl zkrátka jiný než ostatní rockeři. Sám tvořil určitou rovnováhu s grunge, který ve stejné době expandoval z USA. Rockem, slovy, drogovými úlety a hlavně depresemi, které jej nemilosrdně sžíraly a ničily ve spolupráci se závistí, typicky lidskou vlastností. Ale právě víra v určité poslání a vědomí vedly jeho osud zvláštními peripetiemi. Například se proslavil, když si během rozhovoru na znamení autenticity vyřezal do ruky nápis "4 REAL", aby všem ukázal, že jeho hudba a odhodlání jdou za hranu bolesti a sebeobětování. Jenže ta hranice bolesti se týkala jen bolesti fyzické.

OPUŠTĚNÉ AUTO

Šrámy na těle ukrýval pod silným make-upem, ale jak skrýt rány na duši? Turné po The Holly Bible strávil na psychiatrii. Jenže léčba dvakrát úspěšná nebyla. V prosinci roku 1994 symbolicky rozbil na podiu svou kytaru, což u něj nebylo nijak neobvyklé, ale asi až zpětně si mohli svědci uvědomit sílu tohoto okamžiku. Byl to totiž jeho poslední koncert s Manic Street Preachers. Zpočátku vše vypadalo jinak a do kapely se vracela pohoda a klid, což by kdekoho naplnilo optimismem. Chystalo se další turné, až jednoho dne přišla zpráva, kterou by chtěl slyšet málokdo. Richie James Edwards zmizel. Nezemřel, neodešel od kapely, nebyl ve vězení. Prostě zmizel...

Začátkem února roku 1995 se vydal na cestu, která možná ani neměla cíl. Byl několikrát spatřen na různých místech, 14. února dokonce dostal pokutu za špatné parkování. Bylo to u mostu Severn, oblíbené destinace sebevrahů. O tři dny později se vůz nacházel na stejném místě, avšak jeho majitel v něm již nebyl. Pro svůj vůz si již nikdy nepřišel.

Podle nejpravděpodobnější varianty skončil svůj život právě skokem ze Severn Bridge, avšak nejsou pro to žádné důkazy. Tělo se nikdy nenašlo, avšak jak umírala naděje, tak se své úřední smrti blížil i rockový podivín. Nakonec byl 23. listopadu roku 2008 oficiálně prohlášen za mrtvého. Úředně prohlášen. Tak chladná a mrazivá slova, která nikterak nemohou obsáhnout ztrátu výjimečného umělce, ale přece jen vyvolávají naivní jiskřičku naděje, že se jednoho dne vrátí...

text: Petr Bláha

příště: Chris Whitley