LIVE: The 1975 - vítězové letošního klubového podzimu

THE 1975
Rock Café, Praha
27. 11. 2013

Buďme rádi za každé jméno, které tu máme šanci vidět, když je ještě aspoň trochu hot. Přesně takovou kapelou jsou teď ve světě The 1975, které měli fanoušci Two Door Cinema Club šanci vidět na jejich koncertě v Lucerna Music Baru jako předskokany. Tentokrát se kapela přestěhovala do prostoru Rock Café, které se sice kapacitou zdálo trochu nevhodné, ale opak se ukázal být pravdou. Naplněný klub se mezi desátou a jedenáctou večerní stal svědkem nejlepšího indie popového koncertu za dlouhou dobu.

Předskakující olomoučtí No Distance Paradise nezklamali - rozhodně patří k těm lepším, co jsou tu ke slyšení. Skladatelská nápaditost se jim nedá upřít a s The 1975 korespondovali velice dobře. Podle internetových debat a článků jsou prý náhrada za nedávno rozešlé Charlie Straight. Uvidíme...

• FOTOREPORT: Horko, pot, křik - do Prahy přijeli The 1975

The 1975 mají na kontě jen jednu desku, přesto dokáží do svého setu nacpat víc hitů než kdejaká kapela po mnoha vydaných albech. Koncertní podoba písní se oproti studiovým verzím moc nezměnila. To je dané především tím, že čtveřice hodně sází na pomoc smyček z hard disku. Ano, není to úplně fér, ale když srovnáme model pouštění takových IAMX a The 1975, najdeme zcela zřejmý rozdíl. Zatímco parta kolem Chrise Cornera harddiskem nahrazuje vlastní neschopnost, The 1975 harddiskem podporují svoje vlastní umění.

Oba kytaristi, basák i bubeník rozhodně patří mezi to lepší, co se dá vidět/slyšet. Pro některé pak můžou The 1975 znít sterilně, hledat špínu u nich budete jen marně. Je ale třeba si uvědomit, že tihle vystajlovaní kluci rozhodně špinaví být nechtějí a ona "čistota" k nim sedí. Mimochodem za celou dobu se na pódiu nerozzářila jiná barva než bílá a kapela svítila 90% času jen za pomoci dvou světel a svého speciálního světelného obdélníku, který je jakýmsi hlavním motivem kapely. Tři světla. Žádná věda, opět čistá a přesto vizuálně zajímavá práce.

Když do tohoto mixu přidáte dotažené, melodické, ale v zásadě dostatečně obyčejné písničky a sebevědomý projev charismatického frontmana Matta Healyho, se kterým celý koncert stál a padal (ovšem těch zaškobrtnutí bylo pomálu), dostanete pocit, že se tu možná rodí popová senzace, která může oslovit masy a příště se s ní potkáme v (mnohem) větším prostoru, než je Rock Café.

text: Martyn Starý, foto: Jitka Říhová