Nylon Jail interview: Cílem je Amerika

Nylon Jail

Průlom na scénu máte impozantní, kritici si nemohou vynachválit vaše debutové album, mluví se o vás jako o jedné z největších hudebních nadějí. Vy však nejste žádní nezkušení zelenáči. Kde jste působili před vznikem Nylon Jail v roce 2011?
Roman (Vičík, kytarista, pozn. red.) hrál v Narcotic Fields, já jsem dlouho působil v relativně úspěšném projektu Two Men, který už dva roky nefunguje. Před časem jsem Romana oslovil, že bychom mohli začít něco dělat společně. Vždy mě přitahoval jako člověk i jako hudebník. Známe se již mnoho let, ale teprve před dvěma lety jsme do toho práskli. Když jsem ho poprvé oslovil ke spolupráci, odmítnul s tím, že se rozhodl žít na Kubě. Odtud jej ovšem po čase vyhostila tamní policie, takže se mi po návratu ozval a společně jsme založili Nylon Jail. Jeho příběh o Kubě je velmi zajímavý. Ale to se asi zeptejte někdy jeho. Začali jsme tedy jen s elektronikou, ale jelikož nejsme žádní zvukoví inženýři, obrátili jsme se ke kořenům, vzali jsme akustickou kytaru a vyrobili táborové písničky a do toho nacpali elektroniku.

Který moment byl pro neznámou kapelu z Olomouce, která se zaobírá country, zlomový?
Stalo se to nedávno. Jen několik málo koncertů zpět jsme pocítili zlom. Těch momentů, které nás dostaly tam, kde jsme teď, bylo vlastně více: příchod nových členů, (kytarista Václav Hruška a bubeník David Janků, pozn. red.), kdy to začalo fungovat v kapele lidsky; koncert v rámci festivalu Smrt krásných stromků, kdy jsme zjistili, že to bude fungovat pódiově, natočení alba a koncert v Kyjevě, kde jsme byli součástí revoluce a hráli pro více jak 30 tisíc lidí.

Zmínka o festivalu Smrt krásných stromků mi připomnělo vyjádření vašeho kapelního art directora o ekologickém aspektu vaší tvorby...
Naší filozofií je dávat hudbě přesahy. Nechceme vytvářet jen tóny. Hudba a lidé, kteří ji tvoří a poté produkují na pódiu, mají moc měnit věci k lepšímu nebo alespoň na věci upozornit. Je to zodpovědnost pohybovat v tomto odvětví. V bibli je napsáno jedno podobenství o hřivnách a o tom tady vlastně mluvím.

V srpnu jste vystoupili kromě mnoha českých festivalů také v Rumunsku na festivalu Banát na podporu tamní české menšiny. Jak vás přijali čeští krajané v odlehlých a hospodářsky zaostalých vesnicích?
Když jsme ve studiu Jámor Ondřeje Ježka natáčeli album, netušili jsme, jak bude ve výsledku album znít, ale věděli jsme, že ať to dopadne následně u lidí jakkoliv, tak mezi námi to od té doby začalo fungovat. A právě Ondřej Ježek, který festival v Banátu spolupořádá, nás na něj pozval. Sedli jsme si s Ondrou lidsky. Banát byl vynikající zážitek. Hraješ na vesnici na bizarním betonově-dřevěném pódiu, žádné hotely, spíš na zemi, ale místní lidé dokázali udělat výbornou atmosféru. Těšilo nás, když jsme viděli, jak jsou touhle akcí potěšení. Pro mě to byl další zásadní moment, který nás posunul zase o kus dál.

Když už jsme u zahraničních štací, vaše album svým zvukem rozhodně překračuje české pohraniční hory. Jaké máte ambice v tomto směru? Řekl bych, že by vám slušel koncert v nějakém stylovém berlínském klubu.
Naším cílem je Amerika. Nechce se nám jezdit dokola po České republice a hrát v jednom městě šestkrát do roka a ve výsledku tím lidi otrávit. Samozřejmě, že rádi Českou republiku objedeme, ale vzápětí to chceme postupně zkusit v okolních zemích, nejprve asi v Polsku na Slovensku, na Ukrajině a v Německu. Ale cílem je skutečně Amerika. Uvědomujeme si, že nelze skočit z České republiky rovnou do Ameriky, ani tam nechceme hrát pro pět lidí v krajanské hospodě. Chceme si tam vystoupit v rozumném měřítku. Inspiruje nás v tomhle směru kapela DVA: ta zvládla koncerty ve středoevropském prostoru a teď jsou v Americe a vydávají u tamního labelu (připravované album DVA Nipomo vyjde v USA na labelu Northern Spy, pozn. aut.). Byl jsem se podívat na showcase festivalu Nouvelle Prague, potkal jsem tam lidi, kteří se tímto "hudebním importem" zabývají a to mě jen utvrdilo, že to není nemožné: středoevropská kapela prostě může hrát v Americe, aniž by to bylo trapné.

První krok máte za sebou, prorazili jste na poměrně samolibou a sebestřednou pražskou scénu, což bývá pro kapely ze vzdálených regionů docela problém. Vzpomínám třeba příklad ústeckých Nauzea Orchestra, kteří měli úspěch dříve v německých klubech, než je vzala na vědomí Praha...
Počkej, Nauzea? Jsou skvělí, to musíš zmínit! Viděl jsem je právě na festivalu Smrt krásných stromků a úplně mě dostali. Do té doby jsem je neznal, ale je to jedna z kapel, se kterými u nás cítím nějakou vnitřní spřízněnost. Co se týká nás a Prahy, přišlo to vlastně s vydáním alba a kladnými recenzemi, několika povedenými koncerty v létě.

Co se vnitřní spřízněnosti s dalšími kapelami na české scéně týká, vzhledem k vašemu svéráznému pojetí moderního country mě napadá ještě kapela Johannes Benz a jejich moderní countryové podání příběhů z amerických highways...
Tuhle kapelu miluje náš manažer, musím si je konečně poslechnout...

Country a mladé klubové publikum to byl ještě před několika málo lety velký protimluv. Kdy a kdo to podle tebe tady změnil?
Rozhodně Please the Trees, ti na tom mají největší zásluhu. To, že se mění vnímání pojmu české country hudby je z velké části práce Vaška Havelky (zpěvák a skladatel Please the Trees). Je pro nás je inspirací od začátku. Známe se už několik let. Pokud se budeme bavit o hudebních vlivech na naší hudbu a budou padat jména jako Johnny Cash, Nine Inch Nails, Pearl Jam, Pixies, Sonic Youth, Sixteen Horsepower, Nirvana aj., tak mezi ně stejně tak patří Please the Trees. Ale ne že bychom si z nich sedli na zadek, my se teď tak trochu štengrujeme. My například oproti nim máme ještě elektroniku a projekce, takže jsme to umocnili.

Často zmiňujete vizuální koncept vašich koncertů, projekce a já k tomu dodávám, že svojí image poměrně výrazně hrajete také na hipsterskou strunu.
To jak člověk na pódiu vypadá, má určitý smysl, také po vizuální stránce chceme lidem něco předávat, proto jsme třeba dělali koncerty s 3D projekcí. Lidi mají kromě uší i oči, tak to na koncertě využijme. Ale nemůžeš vylézt na pódium v teplákách a říct si: "Jsem velký hipster", musí to mít nějaký smysl. Je hipster a hipster jako je folk a folk. Máš folk Johnnyho Cashe, Johna Butlera nebo třeba i Glana Hansarda – to je v pořádku a proti tomu máš folk Franty a Honzy Nedvěda nebo Tomáše Kluse - to není v pořádku.

Co máme čekat od Nylon Jail v roce 2014?
Silvestra oslavíme koncertem s Priessnitz v Olomouci, plánujeme jarní turné, festivaly, klipy, je toho hodně a sami ještě teď přesně nevíme.

text: Vlastimil Beránek, foto: Ondřej Hruška, Radim Měsíc, Vlastimil Beránek