ROCKBLOG - Thom (Imodium): Přestaň o tom číst, zažij to!

Imodium loni vydali své čtvrté album Valerie

Rád bych se zamyslel nad nedávným, výborným(!) článkem Michala Nováka aka Majkláče, zakladatele Bandzonu a kytaristy the.switch. Na jednom hudebním webu se snažil kapelám vysvětlit, co je potřeba k úspěchu, motivovat je a zastavit neustálé mudrování, že "to u nás nejde". Vše, co napsal, je naprostá pravda. Po přečtení jsem zajásal. Na minutu. Hned poté mi spíš problesklo hlavou, proč vlastně!?

• ROCKBLOG: Thom ( Imodium ) - Občas si to udělej jinak!
  

Žiju z minulosti. Ve více směrech. Netuším, jestli je to dobře nebo špatně. Žiju z minulosti, a právě proto si vždycky po přečtení podobnýho článku, jako je ten Majkláčův, vzpomenu na svoji kapelu. Nebo na stovky jiných kapel třeba z devadesátek nedejbože ještě dál. Nikdo jim neřekl, co je třeba, natož takový absurdity jako to, že je potřeba makat. Nevychází z toho dnešní mladý kapely ještě o dost hůř, když se jim to musí podat v návodu?

Když se mě dneska někdo zeptá, proč jsem založil kapelu, znám přesnou odpověď. Mohlo za to malý městečko, ve kterém jsme žili. Chcípnul v něm pes, nás to jako správný puberťáky zákonitě sralo a chtěli jsme pryč. Opravdu, nic jinýho v tom nebylo. V tom městě nebylo co dělat a tak jsme hráli. Třeba 12 hodin v kuse. Já a bubeník Kárl. Do smrti nezapomenu na jedinej moment, kdy s tím Kárl chtěl seknout. Bylo to kvůli mně. Byl jsem tak strašně zaslepenej hraním na kytaru, že jsem si neuvědomoval takový věci, že kluk jako Kárl chce třeba občas jezdit na svým fichtlu na louce za barákem. Když mi řekl, že končí, přišel jsem domů s brekem a nakonec to po pevný lince museli vyřešit naši tátové. Kárl pak řekl, že to byla blbost a makáme dál. A já od tý chvíle mám druhýho bráchu, chápete!

Těch 12 hodin denně se vyplatilo a odměna přišla celkem brzo. Najednou se jezdilo hrát mimo Broumov za kopec, každej víkend se bylo na co těšit. Během zkoušek nám postávaly holky pod oknama (děje se to ještě dneska někomu?). Skákali jsme do vzduchu z každýho prdu. Tyjo první plakáty, tyjo první webovky, tyjo sedíme v dodávce. Když jsme měli jet hrát na Rock for People, týden jsme nespali. Když mělo přijít první opravdový turné, na který nás vzal Divokej Bill, nespali jsme měsíc. Ve schránkách byl čas od času nějakej dopis a když se na ty obludný první webovky napsalo, že jsem nemocnej, za dveřma jsem měl v pytlíku ovoce se vzkazem "ať se nám brzo uzdravíš".  Dalo by se pokračovat.

To všechno, co jsem ve zkratkách popsal, byla motivace. Motivace vypadnout z města, motivace se k tý krásný holce přitisknout a vyfotit se s ní. Motivace s těma dalšíma kapelama popít, pokecat a ne "začetovat" na netu. Když máš motivaci, přinutí tě to něco dělat. Dneska asi vážně mladej člověk v nejzapadlejší prérii má pocit, že díky facebooku je uprostřed veškerýho dění. A stačí mu to. Nám by to možná taky stačilo, možná ne.  Děkuju za Majkláčův článek, přesto - jak řekl Peachy Keen z Wild Tides: 100% inspirativní, 0% rock 'n' roll

Přestaňte kluci, holky o těch věcech číst, pojďte si na ně sáhnout!

text: Tomáš Fröde, foto: Jan Nožička