SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Bon Scott (125.)

Vydáno 07.02.2014 | autor: redakce

Na hřbitově v australském Perthu, v tzv. Zahradě vzpomínek, je do šedého mramoru vyražena pozlacená náhrobní deska, na níž stojí "In loving memory of Bon Scott". Možná až příliš nadýchaná tryznička pro to bezkrupulózní rockové zvíře, pro něž se život pár let před nuceným odchodem ze světa živých smrsknul na zhýralá "dvojčata z pekla" Chlast a Sex. V těchto dnech je to už plných čtyřiatřicet let, co Zubatá ztratila definitivně trpělivost a pozvala někdejšího frontmana AC/DC na poslední mejdan.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Bon Scott (125.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Bon Scott (125.)

bon2Bon to be wild

Až do své smrti byl nejmilovanějším, nejobletovanějším a nejdráždivějším článkem pětisoukolí rockových chuligánů AC/DC, kteří popadli špinavými prackami někdejší aristokratický rock'n'roll a napumpovali do něj ještě víc syrovosti, vášně, vzdoru a drzosti. S vyzývavě obnaženou hrudí, úzkými kalhotami a hlasem, připomínajícím sirénu leteckého poplachu a s lahví whisky v pařátech připomínal trochu druhé vtělení Jima Morrisona. Ale to jen určitými sekundárními znaky, protože zvysoka kašlal na nějakou tajnosnubnou poetičnost a temnou uhrančivost poetické sebedestrukce. Jestliže byl totiž Morrison rockovým Rimbaudem, pak Bon byl ve stejných intencích spíš "buranem z přeměstí". Místo věršů z něj tryskali spíš zvratky a ženy neobluzoval temnými přadélky, spíš je okamžitě klátil a ohýbal kdekoli a kdykoli to bylo možné.

"Všechny naše písně jsou jen o třech věcech - o chlastu, sexu a rock'n'rollu," prohlásil nejednou a byl tím typem, kterému, když řekne něco podobného, je třeba raději věřit, než se mu vysmívat. Během šesti let, kdy stál v čele AC/DC, vypil moře chlastu a opigloval bezpočet groupies. A ač postavou nevysoký, vždy stál někde tam, kde létaly pěsti a facky. Byl nezničitelný.

Tedy pouze do onoho rána 20. února 1980, kdy byl nalezen bez známky života v autě své přítelkyně v jiholondýnském Dulwichi. Udusil se vlastními zvratky po neřízené pitce. Bylo mu třicet.

 

Scott is god

Bon Scott se narodil 9. července 1946 ve skotském Kirriemuir. V padesátém druhém se s rodinou přesunul do Austrálie, do města Perth. Tam následně pracoval jako rybář, šťastný hlavně proto, že si mohl nechat potetovat tělo jako ten nejostříkanější mořský vlk. V 60. letech hrál na bicí v dnes již totálně zapomenutých lokálních souborcích, jakými byli třeba The Spectors, The Valentines a další. S Fraternity se dokonce dostal na krátké turné do Evropy.

S ostatními AC/DC se poprvé setkal v Adelaide, kam se přesunul po rozpadu Fraternity. "Pořád se potom kolem nás ometal," vzpomíná Angus Young, "byl takovej typ divocha. Kdyžs ho chvíli pozoroval jak sebou škube a mele, bylo jasné, že musel skončit jako zpěvák." Bon byl opravdu divoch. V té době měl za sebou už skandální televizní vystoupení, kde se v přímém přenosu ošklivě serval s dramaturgem a hlavní pěveckou hvězdou, která interpretovala jeho píseň a blahosklonně se Bona zeptala, jak se mu to líbilo. "Ty idiote! Ty blbe! Ty hňupe!" sápal se na něj Bon.

Scott začal bubnovat v AC/DC po odchodu původního bicmena Petea Clarkea. A za pár týdnů vykousal od mikrofonu zpěváka Davea Evanse a stal se frontmanem. Křenil se od ucha k uchu a z úst mu páchlo jako ze skládky.

"Měl talent, to bezesporu," pokračuje Angus ve vzpomínkách, "učil se strašně rychle, dával do zpěvu všechno, navíc měl bluesové i rock'n'rollové cítění, které uměl prodat i vizuálně. Pamatuji si na první vystoupení s ním. Šli jsme do šatny, kde stála láhev bourbonu, nějakej speed a dlouhý, tlustý joint. Bon si sedl a všechno to v pěti minutách vysmahl. Nahnul jsem se k bráchovi Malcolmovi a říkám mu - hele, jestli bude schopen vlézt na pódium, nemluvě o zpěvu, tak asi něco zažijeme! Šel na to a spustil neuvěřitelný křik a jek. Byl to hurikán. Stál tam, celej potetovanej, a na roztrhaném triku měl kresbu svého pohlavního údu..."

bon5La isla bonita

AC/DC se poté přesunuli do Melbourne, kde nějakou dobu obývali společný dům, který byl ve dne v noci otevřen pro všechny existence podsvětí, gangstery, ometáky, houmlesáky, prostitutky, dealery...

První album High Voltage nahráli za osm dní. Ostrý rock'n'roll, „no ballads and no bullshit", jak říkali. V té době rovněž skončilo Bonovo manželství.

"Irene mu vyčítala, že o ní nikdy nenapsal písničku. Tak napsal She's Got Balls a ona ho nechala," směje se Angus, "už od začátku mu dala nůž na krk. Buď oni - tím myslela kapelu - nebo já, říkala. Dodnes se s ní setkáváme, když hrajeme v Austrálii. Myslím si, že to byl jediný člověk, který ho znal opravdu dobře. I po rozvodu se scházeli a vycházeli spolu pořád dobře."

V roce 1976 se kapela přesunula do anglického Londýna, kde drtila kluby a puby. A za rohem číhala punková exploze. Amerika se klaněla pro změnu disku, a tak AC/DC nahrávali album Let There Be Rock znovu v Austrálii. Obsahuje i milostnou klasiku Whole Lotta Rosie, Scottův chvalozpěv na jednu otylku, kterou sbalil v Tasmánii a zažil s ní prý "šílenou noc". Takhle prostě Bon žil. Přijelo se do města a hned se sháněl po nejbližší knajpě.

Další dva roky prožila kapela na turné a nahrála album Powerage. Při americkém turné začaly těžké problémy. Zpěvák častokrát zmizel beze stopy a probudil se úplně vygumovaný v jiném státě, situace se stávala neudržitelnou. "Zmerčil třeba nějakou pipku, šel s ní s klapkami na uších a očích, a hrál s ní třeba do rána kulečník v nějakém baru v černošském ghettu," říká Angus Young, "druhý den nevěděl, kde je. Musel zavolat nahrávací firmě, představit se jí a zeptat se, kde se kapela nachází. A na druhou stranu nikdy žádný koncert nezmeškal. Byl to prostě dobrodruh, pořád byl mezi lidmi. Jednou se v San Francisku seznámil se sektou tzv. moonshiners, kteří si vyráběli vlastní pití. Vzali ho někam do hor, kde společně tři dny a noci degustovali!"

Highway To Hell v roce 1979 bylo Bonovou labutí písní. Úterní noc 19. února 1980 strávil chlastáním se svou přítelkyní Alisdair Kinnear v londýnském Camdenu. V krčmě Music Machine se zdrželi do hluboké noci. Alisdair ho nad ránem vzala do jeho bytu v Dulwich. Cestou dvakrát omdlel. Když dojeli k domu, Alisdair ho nemohla vzbudit. Tak ho přikryla, zamkla auto a šla do postele. Ráno ho už našla studeného.

"Hned další den jsme chtěli AC/DC rozpustit," vzpomíná Angus, "ale brácha mi říká, hele, na těch písničkách Bon pracoval, měli bychom je dokončit."

Text: Jan Petričko

Příště: Mick Tucker

zavřít