SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jeff Healey (128.)

Norman Jeffrey Healey se narodil i zemřel v Torontu. Do brnkání na kytaru se pustil údajně už ve třech letech - a šel na to zvláštně: kytaru měl položenou na klíně, což bylo pro některé úplně špatně. "Měl jsem tehdy moc malé ruce na to, abych dokázal normálně obejmout krk," vysvětloval později - ale tenhle zvláštní styl, díky kterému mohl oproti jiným kytaristům daleko víc využívat palec, neopustil ani později. "Podle mě jsou hudební možnosti prostě o tom, co máš v hlavě. Dobrého hráče dělá koordinace myšlení a ruky. Je jedno, jak držíš nástroj nebo jestli hraješ na bicí nějak zvláštně."

Později hrál ve stoje, ale levou ruku už nezačal používat jako "normální" kytarista nikdy. Vydržel tak hrát celou hudební kariéru a tímhle "špatným" způsobem se dostal až na vrchol. Dosáhl pověsti virtuóza a rádi si s ním zahráli B. B. King, Albert Collins, George Harrison i například Mark Knopfler, který hostuje i na jednom z jeho alb. Nejzásadnějším kolegou mu ale byl Stevie Ray Vaughan – ten ho v 80. letech objevil pro širší veřejnost, a i když sám o pár let později zahynul, Healeyho kariéra už byla rozjetá.

JAZZY JEFF

Nejúspěšnější byly jeho bluesové nahrávky a koncerty - s kapelou, nazvanou prostě Jeff Healey Band (původně Jeff Healey Trio), prodal přes milion desek jen v USA, kde měl nejvíce příznivců, ovšem dobře známý byl i v Evropě. Za desku See The Light z poloviny 80. let, svůj nejslavnější počin, byl nominován i na Grammy, v Kanadě za ni získal trojitou platinu.

Kromě bluesrocku se Healey věnoval velmi rád i jazzu: s projektem Jazz Wizards přehrával americké standardy ze 20.- 40. let - na duben roku 2008, kterého se už nedožil, měli naplánovány i koncerty na evropském kontinentě. Hostoval i v řadě dalších kapel, třeba v dixielandové partě The Hot Five Jazzmakers, kde hrál na akustickou kytaru. Staré jazzové desky byly Healeyho velkou posedlostí, nashromáždil jich víc než 30 000 - všechno vinyly přehratelné jen na 78 otáček za minutu. Poslední dobou (po roce 2000 se značně vzdaloval bluesrocku a  "propadal" se do jazzového světa) se rozhodl o radost ze své sbírky podělit. Na torontském rádiu Jazz FM rozjel vlastní pořad, kde s nejlepšími kousky ze své sbírky seznamoval nadšené posluchače. Kromě kytary se Healey věnoval zpěvu a učarovala mu i trubka – právě jí mohl výborně využít při interpretaci svých oblíbených jazzových kousků. Ostatně, žánrové  škatulkování neměl vůbec rád. "Na první desku jsme dali pár bluesových skladeb, takže na nás nalepili nálepku blues band, notabene když nás pochválil B. B. King. Ale blues pro mě rozhodně není hlavní náplň života a nevěnuju se mu nějak moc." Vždycky směřoval především dopředu a neměl rád ulpívání na tom, co už bylo za ním. "Nikdy jsme si, já ani moje kapela, neříkali - to jsme to ale dotáhli daleko. Vždycky nás zajímalo jen to, co můžem udělat dalšího," řekl krátce před svou smrtí. I proto asi mohl v nekrologu v New York Times vyjít trefný postřeh: "Vydal deset desek, ale u většiny z nich by člověk vůbec neřekl, že mají stejného autora."

HODNÝ HOCH

Healey měl pověst slušňáka – kolem třiceti se oženil a měl dvě děti, dceru Rachel a syna Dereka. Poslední roky si mohl coby úspěšný umělec dovolit i velkorysou charitu a podporoval tak kanadský národní ústav pro slepce (Canadian National Institute For the Blind) - od roku 1993 dokonce pořádal pravidelný golfový turnaj téhle instituce. Zároveň byl hlavou hudebního vydavatelství Forte. Co všechno se dá za relativně krátký život stihnout...

text: Jana Kománková

Příště: Nikki Sudden