SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Nat King Cole (130.)

I přes poklidné bydlení v alabamském Montgomery na jihu Spojených států se celá rodina brzo přesunula do rušného Chicaga, kde otec získal nové zaměstnání. Stal se knězem a jeho žena, zkušená muzikantka, v kostele hrála na varhany, než ji v jedenácti vystřídal její syn. Byla Natovou jedinou učitelkou hudby a kromě gospelu ho nutila do studia evropských klasických skladatelů, aby získal potřebnou technickou zdatnost.

V letech  dospívání však hlavně nasával všudypřítomný swing a logicky zatoužil po vlastní kapele. Ač tři starší bratři už hrály jazz po klubech, rodiče byli proti tomu, aby je následoval. Amerika byla tehdy hodně prolezlá rasovou nenávistí, a tak se báli, že se někde namotá do průšvihu. Talent se ale nedal potlačit.

V polovině 30. let nahrál se svými sourozenci desku pro společnost Decca. Aby to nebylo jen jednorázové plácnutí do vody, z příjmení Coles škrtl poslední písmeno a založil vlastní The King Cole Trio, existující až do roku 1955. Místo bubeníka však angažoval kytaristu Oscara Moorea a na kontrabas se k nim přidal Wesley Prince. Vzniklo tak originální obsazení přejaté později mnoha významnými jazzmeny. Tou dobou byly totiž hlavní atrakcí big bandy, ale jejich nákladnost a hlučnost přiměly mnoho klubů zaměstnat právě komornější sestavu, což přispělo k růstu popularity začínajících muzikantů.

Zpěvákem z donucení

K nahrávací smlouvě mu pomohl vibrafonista Lionel Hampton, první opravdová hvězda, s níž spolupracoval. Konečně všechno začalo vypadat dobře. Pozici na hudební scéně mu upevnilo nahrávání se saxofonistou Lesterem Youngem, dnes rovněž legendou a v roce 1943 bylo již prodáno půl milionu kopií jeho nahrávek.

Nat King je známý spíše jako zpěvák, ale dlouhá léta byl jen pianistou a o svém hlase hodně pochyboval. Až jednou kdosi v publiku vykřikl, že už nechce poslouchat jen samotné hraní. Cole žádost odmítl a pokračoval dál, dokud mu majitel podniku od baru nenaznačil, že by to raději měl zkusit, jinak si u něho už nevydělá ani dolar.

V padesátých letech pak začal tíhnout k popovějšímu projevu. Jeho role pianisty ustoupila do pozadí a základem soundu se staly bohaté smyčcové orchestry. Tou dobou vznikly klasiky jako Mona Lisa či Unforgettable. I když jsou některé skladby na hranici kýče, jejich poslech dokáže skvěle uklidnit. Na svou dobu měl Nat King neobvykle široký stylový záběr. Našlápnutá Route 66 o známé dálnici spojující dvě místa, kde žil (L.A. a Chicago), patří mezi rockové standarty, stejně, jako například When I Fall In Love, kterou musí mít povinně v repertoáru každý jazzman.

Autorskou plodnost a touhu jít stále dál dokumentuje dohromady 349 songů. Díky prodejním úspěchům mimo USA vznikly nahrávky ve španělštině a dokonce i japonštině. Texty se zpěvák, neznaje cizí jazyk, naučil jen podle sluchu.

Zahalený dýmem

Cole rozjel rádiovou show. Jako vůbec první moderátor černé pleti. Finančně nebyla tak nákladná, na rozdíl od televizního pořadu, který přišel později. Ten ale brzy zkrachoval z nezájmu a údajně i rasových pohnutek sponzorů.

Fakt, že Nat King nebyl běloch, mu způsobil ještě mnoho dalších potíží. Na některých místech mu nebylo dovoleno vystupovat a nejednou se z publika ozývaly nadávky. V pozdějším období života, kdy byl na vrcholu slávy, ho parta radikálů stáhla z pódia a uštědřila mu několik tvrdých ran. Pak se sice vydrápal zpět, aby dohrál set pro čtyři tisíce lidí, ale na jih, kde se incident odehrál, se už nikdy nevrátil.

Tvrdá situace a vliv mu umožnily veřejně bojovat za svá práva. Stál za prezidentem Kennedym a později i Johnsonem. V nedožitých šestačtyřiceti letech umírá Cole 15. února 1965 předčasně na rakovinu plic. V domnění, že cigarety udrží jeho hlas hluboký, byl schopný "vdechnout" až neuvěřitelné tři krabičky denně.

text: Jan Mazura

Příště: Jeff Healey