LIVE: Kterak se Praha ztrapnila před skotskými Glasvegas

GLASVEGAS
Rock Café, Praha
31. 1. 2014

Bubenice Jonna Löfgren se rázně postavila za průhledné bicí, aby se vzpřímenou hlavou a pevně nasazenými černými Ray-Bany čelila VHSky připomínající projekci, která obtékala celé její tělo. Její tři muži zaujali bez debat svá místa. Všichni byli černě odění. Jistota i charizma z nich sálaly takovým způsobem, že leader James Allan v kožené bundě, připomínal střídmými gesty, děsivě hlubokým i zajíkavým hlasem alfa-samce Dava Gahana. Žádné zbytečné řeči, žádné pozdravy jen kamenná tvář. Stačily první odpálené tóny a víra, že indie ještě nevyšeptalo, byla po nenápaditém úvodu českých No Distance Paradise zpět.

O No Distance Paradise je v tuzemsku čím dál víc slyšet. Jejich nahrávka se objevuje v nejrůznějších žebříčcích, zdálo se tedy, že se bude před samotnými Glasvegas na co těšit. Předsokanská "srdíčková" show plná úsměvů odrážejících se od stěn Rock café nevyvolala nic než nudu. Nudu a neodvratný pocit, že kluci, jejichž jedna kytara je s úsilím škrcena pět minut na jednom akordu a druhá bezvládně vlaje kolem ramen sladkého frontmana, právě opustili bránu garáže a přijeli odehrát svůj první koncert.

• FOTOREPORT: Skotští Glasvegas přivezli Euphorii do Prahy

Skutečnost je však trochu jiná. Čtveřice má za sebou řadu koncertů po boku předních českých kapel a především producentsky vymazlenou nahrávku slibující jistou kvalitu, takže amatérismus, který z nich naživo čiší, opravdu nelze odpustit. Špičky bot muzikantů se nervózně (doufejme, že to bylo nervozitou) stáčely k sobě, jeden song jako druhý. Hlavně rozsévat dobrou náladu, nic víc chlapci nabídnout nemohli. Kluci mají očividně britské klipy dobře nakoukané a kapely, jejichž tvorba má na rozdíl od jejich obsah, poctivě naposlouchané. Vždyť několik rffů, jako by jejich britským vzorům z kytary vypadlo. Přihlížející Albert Černý (zpěvák nedávno rozešlých Charlie Straight) se jistě dobře bavil. Stejně jako kolegové z No Distance Paradise sám už dlouho těží z minimálních nároků českého publika - hezcí kluci, jednoduchá angličtina, nenáročné písničky. Společné rysy s Glasvegas? Naštěstí žádné.

Jaké tedy bylo následné vystoupení Glasvegas? Přesně opačné. Dynamické, hluboké a zapamatovatelné. A jaký pocit měli ze svých předskokanů poté, co oni sami mají za sebou tour s U2? Dost možná rozpačitý. To ještě ale nevěděli, jaké zklamání si pro bývalou naději britského magazínu NME připraví pražské publikum. V tak malém prostoru, jako je Rock Café opravdu stačí jedna bezohledná partička sťatých buranů, kteří si vyklátí vlastní mosh pit, přepadávává i přes opakované napomínání technika kapely na podium a bezhlavě mlátí kolem sebe, aby měla velká část ubouchaného publika z koncertu zkalený zážitek. Sám James podávájící profesionální výkon se už po třech písních zadíval chladně do publika se slovy: "Jste šílení. Připadám si kvůli tomu jako doma." A ne, opravdu to nebyl záchvat hezky vonící nostalgie. Ti střízliví v jeho tonu vycítili jasnou výtku a zklamání. Není příjemné, když se vaše poslední album špatně prodává, není příjemné hrát po 11 letech existence v malém klubu ve "východní" Evropě pro opilé ignoranty. Nedoceněný James chvílemi vypadal, že měl další důvod se do svých melancholických písní opřít z plných plic. A to přesně udělal s velkou grácií.

Jonna stabilně držela kapelu v chodu, kytarista Rab Allan často schovával své umění zády k publiku a když na to přišlo, bubnoval pěstmi do nízkého stropu klubu. James zatínal zuby, zakláněl hlavu, zpíval o plačících podváděných srdcích a stezcích různých druhů. Jeho klidné oči se zasklily, když opakoval jednoduché a mrazivé: "Hey baby, love is strange... Hey baby, love is strange." Pan zpěvák opět napomenul Prahu, když uváděl bravurně zvládnutou, jen klávesami doprovozenou I'd Rather Be Dead zašeptaným: "Další píseň se jmenuje... další píseň se jmenuje... Držte už sakra hubu." Nebyli by to Glasvegas, aby i poslední píseň nevygradovala do energického rámusu zrodilého z hlubin tichého štkaní.

Máme se hodně co učit od Glasvegas. Dobré muzice i mravům. Pojmenovat své emoce a prožít si je. Ale hlavně zavřít hubu a poslouchat, když je třeba.

text: Alena Bílková, foto: Dalibor Skoupil