LIVE: Černá oslava s Depeche Mode i podeváté na výbornou

DEPECHE MODE
O2 arena, Praha
10. 2. 2014

První půlku koncertu tvořil mix skladeb z poslední desky Delta Machine a největších hitů. Po Welcome to My World a Angel přišel na řadu vzpomínkový hit Walking in My Shoes. Dave měl na sobě povinnou uniformu - černou vestu, která byla pro aktuální turné "vytuněná" tak, aby se stříbrně třpytila. A když ji při Policy of Truth Gahan rozepl, fanynky hlasitě povzdechly.

RECENZE: Náboženství jménem Depeche Mode ve filmu, který fanoušky dojme k slzám

Kapela ani čtyřiatřicet let od svého vzniku nepůsobila, že by přemýšlela o odchodu do hudebního důchodu. Zejména Dave Gahan hýřil energií a točil se dokola snad ještě více než za mlada. "Baletil", tančil a ojížděl stojan na mikrofon a zpíval čistěji než před pár lety.

V půlce setu přišel na řadu akustický set Slow / Blue Dress depešáka-šansoniéra Martina L. Gorea, jehož velká chvíle pokračovala ještě v přídavcích. Píseň But Not Tonight s ním chorálově odzpívala celá hala a ve zpěvu pokračovala ještě dobrou minutu po skončení hudebního doprovodu. Tato chvíle přichází téměř na každém koncertu kapely, přesto stále působí velice silně.

Depeche Mode se celkově mohou pochlubit věrným a dobře naladěným publikem. Návštěvníci koncertu se přišli pobavit a vůbec jim nevadilo, že stejnou show viděli v létě v Edenu a dost podobnou už mnohokrát od roku 1988, kdy u nás depešáci debutovali. Mnozí z nich už jsou čtyřicátnici a neváhali do O2 Areny vzít své děti, aby viděly, co jejich rodiče doprovází celý život. Depeche Mode však i mladší generaci dokázali, že nejsou kapelou osmdesátých let. U posluchačů rezonovaly i singly z jednadvacátého století, zejména Precious, Heaven a Should Be Higher. O současný zvuk se postaraly zejména živé bicí, díky nímž byl skladbám vdechnut trochu život a lišily se od chladnějších studiových verzí.

I když hala poskakovala a tleskala celé dvě hodiny koncertu, v kariéře britské skupiny jsou dvě písničky, které přerostly ty ostatní. Gahan a spol. je zařadili na konec základní části. Při Enjoy the Silence a Personal Jesus O2 Arena zpívala jako jeden muž a málokdo by si dokázal představit, že tento moment lze přebít. Podařilo se to závěrečnou hymnou Never Let Me Down Again, kdy všechny tribuny i plocha na stání kývaly rukama ze strany na stranu v průběhu celé skladby.

Jít na koncert Depeche Mode znamená mít jistotu dobré zábavy. Stále zůstávají kapelou se silně osobitou a vkusnou vizuální image (černobílá projekce k písni Heaven byla umělecky "hodnotnější" než oficiální videoklip). Člověk ví, že uslyší hit Just Can't Get Enough, může se těšit na excentrického Davida Gahana, stydlivého Martina Gorea a setká se s dalšími jistotami. Pokud tedy sežene lístek, což u koncertů "našich depešáků" bývá problém.

Setlist: Welcome to My World, Angel, Walking in My Shoes, Precious, Black Celebration, Should Be Higher, Policy of Truth, Slow, Blue Dress, Heaven, Behind the Wheel, A Pain That I'm Used To (Jacques Lu Cont's Remix version), A Question of Time, Enjoy the Silence, Personal Jesus,  But Not Tonight,  Halo (Goldfrapp Remix version), Just Can't Get Enough,  I Feel You, Never Let Me Down Again

Text: Daniel Maršalík, foto: Veronika Matějková
Témata: Depeche Mode, O2 arena