Tomáš Hanák interview: Zpívám rád a je to na mě, doufám, znát

Tomáš Hanák na loňském vyhlášování Žebříku

DO MODEROVÁNÍ SI ZASAHOVAT NENECHÁM

Poslední tři roky jste Žebřík moderoval s Klárou Vytiskovou. Jak se těšíte na debut s Bárou Polákovou? Potkali jste se už osobně?
Loni se neočekávaně objevila v mé nádražní hospodě v Nižboru, vyměnili jsme si pár nezávazných, ale příjemných vět. Taky jsem zaslechl její písničky, klobouk dolů. Na druhou stranu je mi sedmapadesát, takže do moderování si až tak moc zasahovat nenechám. Ta holka by mohla být moje vnučka, takže bude muset sekat latinu. (smích) S Klárou Vytiskovou mě to bavilo náramně, ale s ní jsme se znali už léta. Teď to bude napínavější. Těším se.

Moderujete spoustu různorodých akcí. Je pro vás Žebřík něčím výjimečný, specifický?
Čtyři hodiny muziky a výtečná zábava. Vyhlašování některých jiných cen občas zavání kožeností, nudou, ale tohle je bohapustý mejdan. Pro moderátory eldorádo, volná jízda, improvizace. Hodně se improvizuje. Scénář samozřejmě existuje, ale na pódiu ztrácí důležitost, protože ti ocenění taky neříkají nic naučeného. Asi i proto, že jsou občas trochu přiopilí, někdy slávou, jindy trávou - myslím polní!

Jaký je z posledních třech let, které jste v Plzni odmoderoval, váš nejsilnější zážitek?
Třeba když cenu přebíral Ben Cristovao. Jeho dojetí jsem tenkrát shledal jako nedostatečné, tak jsem mu přímo na pódiu před lidma očníma kapkama dokapal slzy. O afterparty slyším pokaždé přesně se zpožděním jednoho roku. O tom, co se dělo minulý rok. Třeba, že kapela Kláry Vytiskové Toxique měla při vystoupení amplion, který se používá na demonstrace. Pak se jim ho nedařilo vypnout, ten amplion pořád pískal a vazbil. To vše se dělo na hotelovém pokoji a na chodbách někdy ve čtyři ráno. Já jsem abstinující alkoholik, takže poté, co odmoderuji, nasednu s radostí do auta a jedu domů.

HLAVNĚ NERECYKLOVAT

Co patří vedle Kuřete k vašim moderátorským srdcovkám?
Mám toho víc. Už asi deset let dělám Literární cenu Knižního klubu. To je vždycky úplně jiné prostředí, takové sváteční, citlivější. Na Žebříku je dovoleno takřka vše. Obé má své.

Je těžké přepínat mezi těmito různými rolemi?
Posledních deset let už ne. Čím jsem starší, tím jsem klidnější. Už nemívám ani trému, což mi dává pocit volnosti, že mi nikdo neutrhne hlavu, když se mi něco nepovede. Když se přeřeknu, tak se buďto v klidu opravím, nebo tu chybu naopak ještě víc rozmatlám. Když se mi nepovede žert, tak se za něj omluvím. "Není každý den posvícení. Vám se snad povedl každej vtip v životě? Mně se jich dneska nepovedlo dvacet, tak doufám, že jste si je užili a někdy příště nashledanou..." Musím ale říct, že jsem nikdy neklesl tak hluboko, že bych příliš často recykloval ty samé formulace, které už byly někde použity.

• FOTOREPORT: Bára Poláková, Tomáš Hanák, Tomáš Klus, UDG a Miro Žbirka natáčeli spot Žebříku

Klišé otázka. Co vás na moderování baví nejvíc?
Všeobecně se ví, že je to velmi hezky honorováno. Ale já jsem byl vychován tak, abych si peníze vždy zasloužil, takže se pokaždé poctivě připravuju. Na moderování mě baví hlavně fakt, že jde o premiéru a zároveň derniéru. A samozřejmě ten adrenalin. Když je v sále třeba tisíc lidí a člověk je na všechny ty lidi sám...

Vedle ankety iREPORTU se objevujete i na jiných hudebních akcích. Jaký je vlastně Tomáš Hanák jako posluchač hudby?
Na tuhle otázku se vždycky stydím odpovědět, že poslouchám do omrzení Franka Sinatru. Pak mám rád věci, které mám spojené s cestováním přes Ameriku, klasiky jako ZZ Top a Rolling Stones. A Elvise Costella - a jeho ženu, Dianu Krall! Mám ale rád i taneční hudbu, mám rád big bandy. Taky jsem přišel na chuť internetovým rádiím. Třeba jazz - jazzové úpravy známých skladeb. Když Ella Fitzgerald nebo někdo z Motown records natočí písničky od Beatles, to jsou vždycky úplně jiné skladby. To mě baví. Na internetu se toho dá najít strašně moc.

CHYBÍ MI BAŤOH A POTULKA

A jak se cítíte v roli hudebního interpreta? V roce 2009 jste vydal vlastní album.
Moje muzicírováni má svůj původ v divadle Sklep, kde jsem pro sebe i pro ostatní psal písničky. Napíšeme si s ostatními scénky a víme, čeho jsme schopni. Když třeba zpíval Jirka Macháček Dívku z Ipanemy, což je intonačně strašně těžká písnička, tak jsem vždycky chodil kouřit, protože byl tak falešný, že jsem měl rozervaný uši, nejen duši. Zpívám rád a jeho to na mě, doufám, znát - jak by řekl Bůh Karel. Ale zatím nemám žádnou cenu, žádnou sošku, ani soštičku - třeba v kategorii "nejlepší průměrný zpěvák na Berounsku"...

Při pohledu na všechny vaše aktivity člověka napadne něco o renesančním člověku. Moderování, divadlo, film, stand-up comedy, tanec, hospoda, angažování v politice, dříve sport... Kde na to všechno berete čas?
Taky jsem dva a půl roku psal sloupky pro Lidové noviny. Ty činnosti jsou rozložené do desítek let. Přestože jsem ranní ptáče, tak zároveň pracuju dlouho do noci. Když mě něco hodně baví, tak jdu spát klidně v pět ráno. Tyhle posedlosti někdy trvají i týdny. Když děláte něco, z čeho máte opravdu radost, tak tělo žije z toho příjemného pocitu, čímž nahrazuje potřebu spánku. Ale jestli jsem renesanční, tak ať mě laskavě vyhlásí národní kulturní památkou a opraví mi fasádu!

Čím jste vlastně chtěl být jako dítě?
Mohl bych teď být pan zábavný a říct, že jsem chtěl být kosmonautem, popelářem nebo fotbalistou. Kdybych si mohl vybrat teď a bylo by to schválené živnostenským úřadem, byla by to potulka, fluktuace. Asi sedm let jsem žil tak, že jsme se s mojí bývalou ženou stěhovali naprosto bezprizorně z místa na místo. V prostředí normalizace jsme si užívali naprosté svobody. Rok na jednom místě, sbalili jsme si pár věcí a šli jsme zase někam jinam. Dnes se často používá výraz zapustit kořeny. Ve skutečnosti to znamená, že si člověk zasral barák milionem krámů, které mu v tu chvíli přišly důležité. Často si v divadle děláme legraci z trempingu, ale ve skutečnosti se mi po baťohu obsahujícím vše potřebné strašně stýská.

STAREJ A ŠEDIVEJ TOMÁŠ HANÁK

Existuje naopak něco, co vás opravdu nebaví?
To navazuje na to, co jsem teď říkal. Nemám rád příliš výrazný řád. Čím dál víc mě nebaví vědět, že za tři čtvrtě roku mám nějakou povinnost. Mít v diáři závazky na rok dopředu je pro mě čím dál víc skličující. A taktéž plnění daňových povinností. Nebráním se nutnosti platit daně. Ale vadí mi to papírování kolem, obcházejí mě mrákoty.

A co budoucnost? Co jste ještě nezkusil a chtěl byste?
Já bych se chtěl odstěhovat, ideálně do jiné země. Můj obličej už je mi skoro výhradně přítěží, opruzem bez hranic. V pětadvaceti vás to baví, ale v sedmapadesáti dávno ne. Naštěstí jsem jen lokální celebrita, navíc pohasínající, takže stačí zajet vlakem do Drážďan a užít si omamný pocit bezejmennosti a svobody.

• Bára Poláková interview: Po premiéře Kafky otevřu krabičku jménem Žebřík

Kdy naposledy jste svým humorem pobavil sám sebe?
Asi na koncertu našeho orchestru MTO Univerzál, což je moje srdeční záležitost a pro návštěvníky důvod utančit se k smrti, respektive utančit sex mrti. Čtyři hodiny s kamarády zběsile hrajeme a zpíváme. Stalo se mi, že jsem něco zpíval a najednou jsem mezi křepčícími, nadšenými lidmi viděl tak pětadvacetiletého kluka, jak na mě upřeně, chladně kouká. Když jsme se střetli pohledy, zaslechl jsem i přes hudbu, jak říká: "Jsi starej a šedivej." Na okamžik mě to zaskočilo, ale jak jsem byl rozpumpovanej, tak jsem se k němu sklonil a hbitě opáčil: "No ty jsi zase mladej a tmavovlasej a proto je náš svět tak pestrej". Tím jsem mu mírumilovnými prostředky vystřelil zbraň z ruky. Byl jsem docela pyšnej, jak rychle dokáže odumírající mozek ještě zareagovat.

Na tuto otázku se určitě těšíte. Jak se daří vaší hospodě?
Vyhrál jsem si s tím strašně, s láskou. Zachránil jsem staré nádraží, staré vagony. Není tam televize, občas projede motorák, zahouká na pozdrav, dolehne volání vodáků z Berounky. Je to takové neatraktivní místo, ale v tom je právě ta atraktivita. Takže tam chodí víc lidí, než je zdrávo. A když tam přijdou lidi, kteří si tu atmosféru 140 let starého dřevěného skladu nedokážou užít, jsou hluční, telefonují a fotí, tak ta původní myšlenka ospalé hospody u rezavých kolejí jde úplně k čertu. Ale tak je to asi se vším, všude. Radši se jednou nechám rozptýlit do moře.

text: Petr Adámek, foto: Tomáš Vlach, Jan Zeman