Vypsaná fiXa: S odchodem Mejna se ještě musíme srovnat

"Texty? Nejdřív musím nahodit návnadu - hudbu," říká Márdi z Vypsané fiXy

Po Detailech jste prohlásili, že si neumíte představit jinou producentskou spolupráci, než s Dušanem Neuwerthem. Ke změně ale přece jen došlo.
Když s někým děláš desku, je to dost intenzivní práce. Ten člověk se stane součástí tý tvojí hudební rodiny. Dušan se vlastně za ty tři desky stal součástí rodiny Vypsaný fiXy, na tom se nezměnilo nic. Ale uběhnul nějaký čas a my jsme se o změně začali bavit. A Dušan sám říkal, že na tý poslední desce by se to mělo změnit. Vždycky je dobrý, když se ten vítr otočí a začne foukat trošku jinak.

• FOTOREPORT: Palác Akropolis zažil Krásný smutný den s Vypsanou fiXou

Jak dlouho jste vybírali nového producenta?
To byl dlouhodobý proces, pořád jsme se dohadovali. Jednou jsme byli v Nitře na Slovensku v jednom klubu na slovenský šňůře. Šňůry po Slovensku jsou takový trochu lobotomický. Seděli jsme v šatně, měl to být poslední koncert, pak jsme měli jet domů a já jsem říkal: "Co s Ježkem? Nenatočíme to s tím Ondrou?" Kluci seděli a říkali: "Tak jo, dobrý."  Dělali jsme s ním už trošku na Fenoménu. Tenkrát už toho měl Dušan plný zuby, ale zbývaly mu ještě dvě písničky. On se s Ondrou zná, tak mu zavolal, do studia přišel Ježek s krabičákem a smíchal Barovou turistiku a Antidepresivní rybičku za dvě hodiny. Měl čerstvej pohled na věc. Takže náročný to nebylo-věděli jsme, že je dobrej!

Několik songů na desce obsahuje na vaše poměry docela netypické nástroje.  Jak se tam dostaly?
To je právě práce producenta - Ondra je dost kreativní. Pozoun tam nahrál sám, poslal nám to a říkal: "Hele já na to teda neumím vůbec hrát." Nám se to zdálo super. Nebo Bubáka jsme nahráli ještě jednou, protože on štrachal a vytáhnul takový kopák z roku 1930 s tím, že to bude mít super zvuk. Tak jsme přestavěli Pítrsovy bubny a nahráli jsme to. Studio Jámor je takový velký obývák, jsou tam všude poličky s nástroji a spoustou kláves, bubínků, kytar nebo nástrojů, který ani neznám. Je to všechno po ruce. Producent tam sedí při nahrávání s tebou, přímo před sebou má mix a za tebou tebe, hned se to s ním dá diskutovat.

Je to nějaká zvláštní svoboda, být v tom "obýváku"? Můžeš si libovolně vybírat nástroje, které by mohly znít dobře?
Ono to nebylo úplně tak, že bych se rozhlížel a přemýšlel, co vyberu. Většinou jsou studia, kde je nějaká režie. Ty to nahraješ, musíš položit kytaru a přijít do ní. Ale tady se to řešilo za pochodu, přímo teď hned jsme zahráli a za půl minuty jsme mohli začít znovu. Ta intimita tam byla lepší.

Jak vlastně vznikají tvoje texty? Chodíš po ulici a pozoruješ, nebo sedneš někde s papírem a taháš nápady z hlavy?
Obojí. Nejdřív musím jako rybář nahodit návnadu - hudbu. A čekám, co zabere. Někdy vytáhnu takovou čudlu, a hned jí zase vyhodím. Nebo počkám, až doroste. S některýma písněma to trvá fakt dlouho. Někdy samozřejmě pomůže náhoda, někdy se stačí jenom soustředit. Dělám to tak, že buď někde chodím a pozoruju, nebo sedím doma a právě se soustředím. A najednou se to otevře.

Zatím máte klip k songu Krásný smutný den. K čemu plánujete další?
Natočili jsme klip přímo na koncertě na Šúrku Mikrofóna a pátráme po někom, kdo by natočil klip na píseň Zapadá hipík. Vedle toho vzniká takový projekt u Matěje Slámy, který studuje FAMU. Říkal, že by zpracoval celou desku. Je to ale běh na dlouhou trať. Jsou ještě nějaký další lidi, který bychom chtěli oslovit. Ale je to věc dohody, nemůže rozhodnout jeden. Všechno nám dlouho trvá, protože to musíme odhlasovat všichni. Což je občas hrozně dementní a neprogresivní systém, ale zároveň je to férový. A pak zase zaberem.

Vypsaná fiXa: Pítrs, Márdi, Mejla

Rozhodovací proces v rámci Detailů o názvu albu probíhal asi dva měsíce, jak to bylo teď?
Tady to bylo lepší. Hrozně jsme se u Detailů pohádali. Detaily byla první verze, pak jsme od toho odstoupili, protože každý vymyslel asi čtyřicet názvů, který si obhajoval ve zprávách, mejlech i telefonátech. Tady jsme si řekli, že to musíme mít vymyšlený hned. No a v podstatě, celá ta situace, která vznikla... každý řekl, že to sedí.

Smutný den, kdy vám Mejn oznámil, že končí. Připravoval vás na to postupně, nebo to rozhodnutí nosil v sobě a vybalil ho naráz?
V listopadu mi zavolal, když jsem šel po městě. Říkám mu: "Nazdar Mejne," a on to vybalil. Je to pro nás smutný, musíme se s tím nějak srovnat. Dvanáct let s námi hrál, žil s námi nějaký příběh. Není to veselý. Myslím, že bude ještě nějakej čas trvat, než se s tím třeba já osobně úplně srovnám.  Ale tak to bývá...

• RECENZE: Vypsaná fiXa se po dvaceti letech vrací do garáže

Teď s vámi dočasně koncertuje Aleš Zenkl a vzhledem k ohromnému množství songů, které jste vyprodukovali, máte skoro nekonečné množství kombinací setlistů. Jak tohle zvláda?
Teď ten playlist musíme dávat dohromady předem, to je pro mě hrozně divný. Před tím jsme nechali lidi, ať si to určí sami, podle energie, kterou cítíme. To je nejlepší věc, každý město je jiný. Ale někdy to musím i teď změnit. Vím, že je to pro Aleše těžký, ale já to prostě musím udělat, když cítím, že by mělo přijít něco jinýho, než jsme si naplánovali. Ale měním jen pořadí toho, co umí. Zas tak hustej nejsem...

Na který song z desky se těšíte nejvíc naživo? A co vám dá nejvíc zabrat?
Nejtěžší song, který má zároveň největší koncertní odezvu, jsou Boty proti bustru. Ten song dá zabrat hodně, jsou tam těžký zpěvový linky, hodně se tam řve, je to vysoko. Ono to je náročný ale ještě i u dalších písní. Včera jsme to hráli a ráno jsem vůbec nemluvil. V tom studiu si člověk otevřel okno, nadýchal se, na koncertě to prostě jede.

Vnímáš nějak to, že na vás na koncertech skáčou poměrně mladý lidi? Nebyl by si radši, kdyby publikum s vámi stárlo?
Myslím si, že nejvíc chodíš na koncerty mezi 15-25 a pak už přijdou jiný starosti. Většinou to funguje tak, že když začínáš chodit na koncerty, tak stojíš vepředu. No a tyhle lidi jsou vidět nejvíc. Pak se posuneš ke zvukařovi, pak dozadu až nakonec už třeba vůbec nepřijdeš. Třeba na Rampě (v Jablonci nad Nisou, pozn. red.) na nás chodí takový starší chlápek, co už má šedivý vlasy. Spousta lidí v jeho věku řekne: "Já už tam nejdu, už jsem na to starej." To je, myslím, velká škoda. A musím říct, že ale není úplně pravda, že by fixí publikum nestárlo - na to už hrajeme celkem dlouho. Některý lidi, co na nás chodili dřív, se zase vracejí a mají už klidně děti. Fanoušci Vypsaný fiXy se třeba někde seznámili na našem koncertě a mají spolu děti. To je skvělý.

Několikrát si v minulosti zmiňoval, že se líhne tvoje kniha. Nestal se z toho kostlivec ve skříni?
Je to takovej už hodně děsivej kostlivec ve skříni, na kterým ale pracuju. Vždycky když vydáme novou desku, tak se děsím, jak to zase všichni vytáhnou. (smích) Našel jsem člověka, co je mýma druhýma očima, tak jsem to zase trošku posunul. Ale jde to pomalu. Fakt bych to rád dodělal. Písničky se mi píšou líp, to se dá napsat hned, tohle trvá. Je to takový maraton, musím se soustředit jako maratónec a to je těžký. Ale myslím si, že to dotáhnu. Další desku plánujeme až za tři roky.

text: Martina Černá, foto: Tomáš Vlach, archiv Vypsané fiXy