SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Charlie Parker (138.)

"Bird", jak byl Charlie familiérně nazýván, ošperkoval své curriculum vitae takovým množstvím skandálů, extempore a sebedestruktivních dobrodružství, že před ním blednou i rock'n'rollové hvězdy, které mají obdobné činění takříkajíc v popisu práce. Ale jazzman a výtržnosti? Parker byl povedený ptáček.

NOCI V HARLEMU

Vyrůstal v Kansas City (kde se 29. srpna 1920 jako Charles Christopher Parker narodil) v neúplné rodině pouze s matkou, což mohlo předznamenat jeho prchlivou a nesnášenlivou povahu a nechuť navazovat bližší vztahy (byť se poprvé oženil již v patnácti letech, celkově čtyřikrát a zplodil patero dětí). Od mámy záhy dostal altsaxofon, školu nedokončil, raději se potloukal po nočních klubech a otravoval všechny okolo. Jeho improvizace a jamy nikoho neuchvátily a když naskočil do kapely pianisty Jaye McShanna, hned první den skončil ve vězení, propil nástroj a noční projížďkou taxíkem udělal obludný dluh. Žehral na svůj talent, na koncerty a zkoušky chodil pozdě nebo vůbec, hrál na vypůjčené instrumenty, ale přitom "hrál něco, co jste ještě neslyšeli", jak komentovali jeho produkci očití svědkové. Kansas tehdy naplno žil jazzem, blues a gospelem, ale Charlieho nejvíc lákal New York.

Do magického city přišel (s chicagskou mezizastávkou) v roce 1939 a neopakovatelná atmosféra města s konečnou platností vydefinovala jeho nezaměnitelný styl. Fatálním pro něj bylo inspirativní setkání s kytaristou Biddy Fleetem, který mladíka zasvětil do instrumentální harmonie a ten mohl v McShannově ansámblu převzít vůdčí roli. Sólově zářil v takových číslech, jako třeba Sepian Bounce či Confessing The Blues, až sláva jeho posvěceného Harlemu se dotkla. Tam neunikl pozornosti umělců kalibru Dizzieho Gillespieho a Theloniouse Monka. První jmenovaný mu pak pomohl k angažmá v renomovaných souborech Earla Hinese a později Billyho Ecksteina a oba spolu stáli u zrodu tzv. bopu. Spolu s Gillespiem zbláznili do nového stylu i Hollywood, kde podnikli šestitýdenní turné po nočních klubech. Jeho hvězda se rozzářila naplno.

ROZPAD OSOBNOSTI

Drogy a alkohol jej měly plně ve své moci, v roce 1946 ho Gillespie s těžkým srdcem doporučil na léčení, Parker navíc na čas skončil i na psychiatrii a v roce 1946 nervově zkolaboval v Los Angeles. Přátelství s Dizziem však bylo narušeno, Gillespieho v bandu střídá tehdy mladičký a zcela neznámý Miles Davis a "Bird" pokračuje ve zničujícím způsobu života zbožňovaného hudebníka a nenáviděného partnera. Evropská mise, zahrnující v sobě i jazzový festival v Paříži v roce 1949, však přinesla bolestné poznání. Parker hrál pouze průměrně, nedodržoval úmluvy ani smlouvy, prohluboval své dluhy, rozpadalo se mu jedno manželství za druhým. Trapně se znemožnil i v klubu Birdland, pojmenovaném na jeho počest, kdy se nechutně hádal na pódiu s doprovodnými muzikanty. Klesal do pekel.

Když mu v roce 1954 umřela dcerka Pree na zápal plic, pokusil se o sebevraždu. Jeho poslední partnerka Chan Richardson se ho pokusila zachránit ve venkovském azylu a zařídila pro něj další psychiatrické léčení.

4. března 1955, pár dnů před smrtí, vystupoval opět v Birdlandu a jeho neuvěřitelně prudkou hádku s psychicky rovněž narušeným pianistou Budem Powellem komentoval baskytarista Charlie Mingus památně: "Promiňte, ale tihle lidé jsou nemocní." Takto příznačně skončilo jeho poslední veřejné vystoupení. O osm dní později zesnul v New Yorku po těžkém záchvatu spojeném s chrlením krve. V pětatřiceti vypadal jako bezdomovec vypadlý z nákladního vagónu.

NEBE A PEKLO

Je téměř neuvěřitelné, jak někdy dochází k ozvěně rozpadu psychické osobnosti ve faktické muzikální tvorbě. Experti žasnou na tím, jak byl tento po všech stránkách narušený člověk schopen v hudebním hájemství takové krásy a čistoty harmonických kombinací, které protkával dechberoucím mistrovstvím neslýchaných konstrukcí a nepravidelného metra a frázování ve výrazu. Navíc se nejedná o žádné dadaistické nahodilé kombinace, ale vše tvoří jeden komplexní celek. To vše ústí v jediné možné vysvětlení: jestliže kdy v hudebních dějinách existoval únik z tíživé reality do krásného snu, pak ho podnikl právě Charlie Bird Parker a jeho nevídaný neslýchaný génius.

Stěží lze nalézt v jazzových a bluesových dějinách sólistu, který by se mu (a ještě Armstrongovi) vyrovnal. Na rozdíl od entertainera Satchma byl však Parker do sebe uzavřeným umělcem, který netvoří na povel, ale pouze a jen puzením vlastního nevyzpytatelného instinktu. Prokletý bohém Charlie Parker zásadním způsobem zasáhl do vývoje klasické černé hudby, tím ovlivnil její celé další směřování i její difůzi s pozdějším rock'n'rollem a rhytm&blues. Právem patří mezi největší hudební osobnosti všech dob. Jen se asi ještě i teď diví, jak se to všechno seběhlo rychle. Tolik tónů zůstalo neodehraných, tolik flašek nevypitých. Stejně si však myslím, že to pro něj sice nebylo vždycky krásné, ale bylo toho dost.

text: Jan Petričko

Příště: Richard Kybic, kytarista v v kapelách Bumerang a Turbo