LIVE: Poklidné kázání Manic Street Preachers

MANIC STREET PREACHERS
Lucerna, Praha
14.5. 2014

Je totiž otázka, jestli návštěvníci koncertu, věkově povětšinou mezi třicítkou a čtyřicítkou, přišli zavzpomínat na rebelie mládí, skutečně ctí ideály kapely anebo jsou Manic Street Preachers pro posluchače kapelou formy a nikoliv obsahu. Poslední varianta by samozřejmě byla v mnoha ohledech tou nejsmutnější. To je ale na trochu jinou úvahu. Důležitá je skutečnost, že přišlo dost lidí na to, aby se v sále Lucerny dalo normálně přežít bez rizika ušlapání a zároveň bylo plno.

Pokud něco vyvolávalo znepokojivé otázky, byl to výběr supportu. Při vší úctě k faktu, že Michal Hrůza je tou kultivovanější tváří tuzemské populární scény, jeho výběr byl prostě přehmat a někdo by jistě mohl vzpomenout na zděšení, když se před BB Kingem vyloupla na podiu Alice Springs. Muzikant si odehrál svoje, průřez svých hitů sólových i z dob Ready Kirken. Svérázný byl v tomto ohledu přístup tří pánů, kteří se bavili tím, že je Hrůza levičák, protože odmítá konzumní společnost a radši si najde "malej byt". Pokud chceme být k Michalu Hrůzovi féroví, tak se se svou rolí vyrovnal velmi dobře, jenže dav čekal na jiné...

Někdy po deváté hodině světla zhasla a ozval se frenetický řev davu. James Dean Bradfield se opřel do svého Les Paula a spustil Motorcycle Emptiness. Lepší otvírák prostě není a laťku koncertu tak MSP nastavili velmi vysoko. I další songy se nesly v duchu toho nejlepšího z tvorby kapely, prostoru se dostalo věcem z nové desky i z desky budoucí. Zvláštním momentem bylo zařazení songu Europa Geht Durch Mich. Ten vyjde na připravovaném Futurology, ale dává pocítit sílu experimentálního ducha kapely. Při jeho poslechu se v hlavě proháněly vzpomínky na Laibach a vedle toho na šílené diskotékové hity. Čeká nás asi zajímavá směs.

• FOTOREPORT: Manic Street Preachers počtvrté kázali českému publiku

Kapela během koncertu podávala výborný výkon, což je třeba ocenit zejména u frontmana, který výborně zvládal kytarovou hru a i při zpěvu nikterak intonačně neselhával. Nicky Wire pak s basou působil klasickým dojmem intelektuálního introverta a chvílemi byl asi někde v nebeských výšinách místo na podiu. Avšak bez selhání na base. Kaňkou na výkonu byl jen trochu zvuk bicích, který v některých písních působil jako by za soupravou omylem seděl Víťa Vávra a měl nazvučeno na nějaký normalizační hit. Ale to se dá přehlédnout i vzhledem k parádní akustické vsuvce, která koncert zajímavě rozpůlila a zároveň jej vygradovala.

Trojice z Walesu ukázala, že do starého železa nepatří, i když jsou jejich punkové začátky dávno pryč. Dnes jsou to pánové středního věku, kteří nejsou možná již tak radikální, ale pořád mají světu co dát. A to včetně sólových desek Jamese Bradfielda i basáka Nickyho. Velká škoda, že nezaznělo nic z Journal For A Plague Lovers, protože tato deska by si to jistě zasloužila. Litovat můžeme i koncertního kytaristu, který je díky svému údělu upozaďován. Na druhou stranu, pokus nahradit Richeyho Edwardse by fanoušci kapele nikdy neodpustili.

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Richey Edwards (114.)

Setlist: Motorcycle Emptiness, You Stole the Sun From My Heart, (It's Not War) Just the End of Love, Europa Geht Durch Mich, Suicide Is Painless (Theme from MASH), Everything Must Go, Rewind the Film, Die in the Summertime, Your Love Alone Is Not Enough, Enola/Alone, Walk Me to the Bridge, A Design for Life, This Sullen Welsh Heart, The Everlasting, Revol, Futurology, Ocean Spray, You Love Us, Tsunami, Show Me the Wonder, Motown Junk, If You Tolerate This Your Children Will Be Next {vypnoutlink:Alice}

text: Petr Bláha, foto: Adam Hencze