LIVE: V jednoduchosti je Wye Oak

WYE OAK, BACHELORETTE
MeetFactory, Praha
29. 5. 2014

Přijetí americké skupiny Andyho Stacka a Jenn Wasnerové bylo velice pozitivní. Až z toho měla zpěvačka možná větší radost než samotné publikum. Bohužel úspěch s prodejem lístků jako u vystoupení Beach House se neopakoval a dvouhodinovému programu přihlížela jen obstojně zaplněná polovina sálu, jehož prostor se pro menší akce zmenšuje.

Večer zahájila novozélandská zpěvačka Annabel Alpers vystupující pod přezdívkou Bachelorette. Její nesmělý projev v kombinaci s infantilní hudbou je občas až příliš prostý a někdy jí chybí potřebná dávka většího odhodlání a energičtější prezentace. Na druhou stranu je celý projekt na těchto prvcích postaven a když vidíte, že si celou produkci včetně pouštění projekcí obstarává sama, přijde vám to tak sympatické, že byste Annabel nejraději došli koupit lízátko/paňáka tequilly. Bachelorette se svým tak trochu DIY vystoupením asi příliš velké ambice dosáhnout většího úspěchu nemá, ale jako support k Wye Oak je ideální.

Ti jsou se svou hudbou o pár stupínků výše. Stále se ale nedá hovořit o masivním průlomu, ani srovnání s komerčním úspěchem již zmiňovaných Beach House. Přitom tvorba Wye Oak je v současnosti ještě přístupnější než co kdy předtím. Znatelný posun k popu na aktuální desce Shriek byl znatelný i na pódiu. Stačilo sledovat výměnu nástrojů - čím více do minulosti hudebníci šli, tím hlasitější kytara byla slyšet. U nových písní už to byla zpravidla baskytara v rukou Jenn, která s občasným použitím kláves doprovázela Andyho neuvěřitelnou hru na bicí, při níž zároveň stíhal obsluhovat levou rukou svoje klávesy a syntetizátory. Bubenista (bubeník/klávesista) podával s výrazem typického odevzdaného basáka výkony, nad nimiž zůstával rozum stát.

• FOTOREPORT: Čest a sláva Wye Oak - poprvé a snad ne naposledy

Wye Oak dělají hudbu poměrně jednoduchou, přesto zvukově rozmanitou, kdy po dvou kytarových deskách přišli na Shriek s odlišným, elektronickým zvukem. Jejich show audio produkci doprovází skromně, s minimem světel a bez zbytečných efektů. Občas sice využijí nahraných samplů, ale většinu hrají živě a po svém. Proto se i některé verze od klidných studiových liší a živě obsahují výbušné konce, jako předvedli v závěru I Know The Law. Změny nálad ale ještě lépe deklaruje cover Running Up The Hill, který se celou první polovinu tváří nevinně, aby po druhém zopakování refrénu přidal na hlasitosti a naléhavosti.

Příjemné vystupování na pódiu doplnil svou prací zvukař a povzbuzující diváci, které Jenn na samotný závěr odměnila nepříliš častým přídavkem akustické skladby Doubt. Ještě štěstí, že se před několika lety nerozhodla skončit, když přemýšlela o tom, že před 80 diváky nemá cenu hrát. A i když to při premiéře v Praze nebylo o moc větší číslo, snad se duo vrátí a obě strany budou opakovaně odcházet spokojeny.

text: Ondřej Bambas, foto: Jitka Říhová