SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jerry Garcia (143.)

Jerry Garcia (vl. jm. Jerome John Garcia) po sobě zanechal svou v pořadí třetí ženu, filmovou režisérku Deborah Koon, kterou si vzal rok a půl před smrtí a čtyři dcery: Heather, Anabelle, Theresu a Keelie. Jeden z posledních zásadních bardů květinové éry a psychedelie opustil scénu. Jeho popel byl rozprášen do moře.

HIPPIE...HIPPIE... SHAKE!

Jerry Garcia byl víc než pouhým rockovým muzikantem, byl generačním symbolem určité hudební i společenské éry, ba co víc, byl její hlásnou troubou. "Kapitán Trips", jak byl často titulován, samozřejmě kouřil marihuanu, častěji se však posiloval daleko vypečenějšími kalibry. Jerry chlastal jako duha. Jerry měl představy a vize. "Myslíme na mírovou planetu," hlásal v roce 1967, "na nic jiného nemyslíme. Nemyslíme na žádnou sílu a moc. Na žádné rvačky a nepokoje. Nemyslíme na revoluci a na válku. Tohle nechceme. Nikdo přece netouží být zraněn nebo zabit, nikdo také netouží zranit či zabít někoho jiného. Chceme žít prostý, dobrý život," snil.

Jednu z úplně prvních acid-rockových kapel 60. let, Grateful Dead, dal dohromady koncem roku 1965 na troskách souborů Warlocks a Mother McCree's Uptown Jug Champions. V době, kdy žebříčky okupovaly tříminutové popové a soulové hity, byla tato kapela zjevením, noční můrou. Jejich rock'n'roll vykazoval od samého začátku v těsném sepětí s experimenty s narkotiky a hypnotiky, vysoce psychedelické rysy a ještě před vydáním prvního singlu Don't Easy Me In zakládají v San Francisku vlastní komunu hippies. V roce 1967 vstupují bez okolků do první ligy: vydávají stejnojmenný debut a hrají na legendárním festivalu Monterey Pop. O dva roky později už jsou jedním z hlavních taháků Woodstocku a o rok později triumfálně vystupují v Evropě. Hyperaktivní Garcia vede i bokovku New Riders On The Purple Stage a Grateful Dead, kteří v této době patří mezi nejpopulárnější kapely vůbec a zvláště jejich live renomé je velmi vysoké, vdechuje najazzlé aroma. V textech to začíná probublávat mysticismem, čímž se sound kapely opět mírně proměňuje. V soukromém životě však Garcia tančí na hraně propasti. Je těžkým alkoholikem a narkomanem, rozpadají se mu všechny vztahy a manželství. Jednou dokonce upadne do těžkého komatu. Spirála je smrtelná: od LSD, marihuany vede cesta ke kokainu. Poté je na řadě - jak jinak – vrah z nejbezcitnějších. Heroin.

VAROVNÉ SIGNUM

Garcia měl spousty zájmů. Miloval vodu, vášnivě se potápěl. Miloval umění a knihy, samozřejmě muziku. Rád a se zájmem hovořil o nových talentech, které nikdy neváhal podpořit, jeden novinář dodnes dává k lepšímu jednu historku. V době, kdy už byl Garcia velkou hvězdou, neváhal převést interview o sobě a Grateful Dead k novým hudebním a uměleckým výbojům a třicet minut hovořil o nevšedním talentu avantgardního kytaristy Henryho Kaisera. Půlku života prožil v sanfranciském Marin County, kde je místním po tom velkém vousáči, který s nimi hrál kulečník a kuželky a projížděl okolí v černém BMW, pořádně smutno. Garcia byl vždycky hippíkem až za hrob. Když se setkal s americkým viceprezidentem Alem Gorem, vypadal prý jako "neustlaná postel" a kudrnaté vlasy měl plné lupů, tak na něj vzpomíná dvorní publicista Grateful Dead Dennis McNally. Ačkoli byl i diabetik, nikdy se nevzdal rock'n'rollového způsobu života a v posledních letech života zvysoka kašlal i na odtučňovací kůru, ačkoli byl již vyloženě obézní. Ani předávkování drogami a následná smrt klávesisty Grateful Dead Bretta Mydlanda v létě 1990 nerozsvítila v Jerryho mozku varovné červené světlo. Nepohly s ním ani stále častější hospitalizace, ani obavy fanoušků o jeho zdraví. Stále častěji totiž hrával na pódiu s nepřítomným pohledem a zapomínal texty, které bez problémů tři desítky let sázel jeden za druhým.

TĚŽKÉ BŘEMENO

Jestliže prazákladem a neoddělitelným atributem rock'n'rollu bylo v prvé řadě rebelanství, pak Garcia a Grateful Dead byli vždy jeho hlavními mluvčími. V Elvisově sexualitě, Dylanových protestsonzích či ve vzdoru a nihilismu Sex Pistols byl vždy přítomen politický moment, GD však působili spíš apoliticky. Jejich inspirací byla volná láska, volně dostupné drogy, odpor proti autoritářství všeho druhu a nutnost pozitivních vibrací, tedy segmenty vycházející spíš z přirozených prazdrojů lidských potřeb a psychiky. Co je však jisté, ani Garcia neunikl obvyklému schématu, který v minulosti vždy došel jediného vyústění. Z normální rockové kapely se stala div ne určující společenská síla, okolnosti jí mrštily na piedestal, tam, kde si s novou odpovědností Garcia najednou nevěděl rady. Toto fatální zkřížení vlastních hranic možností a okolních vlivů pak činí z osobních démonů nesnesitelní trauma, které se prohlubuje, až svého hostitele zahubí. A je jedno, jestli se dotyčný jmenuje Jerry Garcia, Kurt Cobain, Ian Curtis nebo třeba Vladimír Majakovskij.

"Od chvíle, kdy jsem Jerryho poprvé spatřil, začal jsem věřit na Santa Clause," řekl při pohřební mši klávesista Vince Welnick. A byť v této replice nebylo ani za mák ironie, je zásadní. Víra v nějakého nositele dobra, který přijde odněkud zvenčí, je stará jako lidstvo samo. Stará stejně jako následné zklamání, že člověk je vždycky... jenom člověk. S některým je však přece jen příjemněji než s jiným. Což je také svým způsobem spásné.

Text: Jan Petričko, foto: archiv, facebook Jerryho Garcii

Příště: Qurthon, zakladatel blackmetalových Bathory