Michal Hrůza interview: Chtěli jsme stvořit nového Járu Cimrmana

Michal Hrůza

S BULVÁREM NEMLUVÍM

Michale, za poslední dva dny máš za sebou desítku rozhovorů. Jaká otázka tě zatím nejvíc překvapila nebo pobavila, na jakou si ještě za týden vzpomeneš?
Dělal jsem rozhovor do jednoho časopisu a bylo to spojené ještě s focením, což není moje oblíbená disciplína. Ten rozhovor ale probíhal skvěle a musím říct, že takhle skvěle jsem si dlouho nepopovídal. S redaktorem jsme spolu seděli asi čtyři hodiny. Byl to dost otevřený rozhovor a myslím, že se líbil i čtenářům, alespoň z těch pár reakcí, které jsem zachytil. Někdy je to totiž přesně naopak - přijde novinář, který je vystresovaný a je na něm znát, že někam spěchá. To vzhledem k téhle práci chápu, ale potom podle toho ty rozhovory vypadají. Takže jsem pokaždé rád, když máme čas a prostor nastavit se na podobnou vlnu a pobavit se v klidu.

Jakou máš ty osobní zkušenost s novináři?
Z 95% dobrou. Jednou jedinkrát jsem dělal rozhovor s bulvárem. Sám o sobě jsem o to nestál, ale přemluvili mě. Dnes už bych se nenechal, ale to si prostě musíš vyzkoušet na vlastní kůži. Tenkrát mělo jít o turné k desce, ale redaktor se mě ptal na úplně jiné věci, o kterých jsem se já vůbec nechtěl bavit. Na ty věci jsem neodpovídal, ale když mi pár minut před uzavírkou přišla autorizace, našel jsem tam věci, které jsem vůbec neřekl, úplné nesmysly. Naštěstí jsem znal zástupce šéfredaktora, kterému jsem rychle zavolal a on to na poslední chvíli stáhnul. Už je to ale asi šest nebo sedm let.

Chápu. Nemám z tebe pocit, že bys zrovna ty stál o to být slavný tímhle způsobem.
No o tento způsob slávy moc nestojím, nicméně být úspěšný, když se něco povede, je, myslím, v pořádku.

ŠTĚSTÍ JAKO SMYSL ŽIVOTA

Přesuňme se k hudbě. Dva roky po albu Noc ti vyšla druhá část konceptu Den. Když se teď díváš na obě desky vedle sebe, podařila se realizovat původní myšlenka, tedy Noc jako zadumaná a vážná deska a Den jako veselá a bezstarostná?
Myslím, že ano. Ty nahrávky sice nejdou do extrému - Noc není úplná depka a Den nějaké "ejchuchů", ale ty odlišné polohy tam cítit jsou. V roce 2012, kdy vyšla Noc, jsme jako společnost nebyli úplně v pohodě. Spoustu lidí řešilo konec světa a celkově jsem měl pocit, že na nás leží taková tíživá nálada, dusno. Ani já osobně jsem se necítil dvakrát dobře. Noc vznikla těžce, byla to urputná práce. Možná se do toho promítnul i fakt, že jsme tehdy dělali na filmu Lidice, což psychice taky zrovna nedodá. Teď jsme napsali skladbu k filmu o výchově dětí, pozitivní téma, a i to se do nálady aktuální desky v kladném slova smyslu promítlo.

Psal jsi materiál na album Den přes den? To by také mohl být jeden z faktorů.
Byl plán, že budeme točit hodně přes den, aby to tam bylo cítit. A to se podařilo. Ale texty jsme psal stejně v noci, jinak to asi neumím. Na psaní potřebuju mít absolutní klid, koncentraci.

• RECENZE: Obyčejné písně Michala Hrůzy pro neobyčejný zážitek

Jeden muzikant mi kdysi říkal, že jeho nejoblíbenější drogou je noc.
To zase ne. Mojí největší drogou je pocit štěstí. Nechci působit jak nějaký filozof, ale čím dál víc si uvědomuju, že právě tenhle pocit je možná smysl života.

Za poslední roky jsi toho natočil poměrně dost. Nejsi autorsky trochu vyčerpaný?
Když to počítám, tak jsem za posledních třináct let udělal osm desek. Myslím, že nastal čas si dát trochu pauzu, klidně rok dva. Člověk potřebuje taky nějaký čas na sbírání námětů. Teď se chceme v kapele soustředit hlavně na koncertování.

Michal Hrůza na křtu alba v Jazz Docku

JAK ZMĚNIT HISTORII

Máš pocit, že čím jsi starší, tím jsou tvé texty hlubší? Když srovnáš aktuální témata a starší věci, které jsi psal ještě pro Ready Kirken.
Rukopis je asi stejný, ale jak člověk stárne, tak se pohled na svět a věci kolem trochu mění. Některých témat se s věkem přestaneš bát, zároveň je pořád dost těch, na který bych si furt netroufnul.

Dřív bys nejspíš nenapsal píseň Světozor, jejímž tématem je legenda o Violetě, údajně první mechanické bytosti. Lákají tě staré pověsti?
Tak na úvod, aby bylo jasno: tenhle celý příběh byl vymyšlený, je to jedna velká fikce. Žádná Violeta neexistuje a nikdy neexistovala. Chtěli jsme zkusit, jestli se dá vytvořit v dnešní době pověst o fiktivní postavě. Mohla být trochu jako Jára Cimrman. Použili jsme k tomu současné prostředky. Založili jsme jí stránky na wikipedii, natočili klip a vypustili tiskovou zprávu, že je to letos právě sto let, co byla Violeta profesorem Lachsteinem sestrojena. Chtěli jsme taky zjistit, jestli je možné a jak těžké je změnit historii.

Chceš mi říct, že jsi do médií poslal příběh videoklipu, který se ve skutečnosti nestal, a média jej zveřejnila jako realitu?
Pro nás to byla taky legrace a vcelku nevinná hra. Čekali jsme, že si toho někdo všimne, že nás někdo prokoukne. V tu chvíli bychom šli samozřejmě s pravdou ven. Ale nestalo se nic, tak jsme to tak nechali. Ten klip k písni Světozor nemá zas až tak velkou sledovanost, ale možná až tahle pointa mu dodá na zajímavosti. Zpětně mi dochází, že jsme si s tímhle klipem dali opravdu velkou práci. Točili jsme ho tři dny od rána do večera. Na druhou stranu chci říct, že ten proces mystifikace není zas až tak jednoduchý. Existují obranné mechanismy. Wikipedia po nás chtěla neustále ověřit zdroj. Což jsme my neuměli, protože žádný takový zdroj neexistuje. Takže po čase wikipedia celé na sebe navazující stránky o tzv. Pražské Violetě vyhodila. Měnit historii, to známe orwellovské téma, není naštěstí vůbec snadné.

Mnoho, ne-li většina médií přejímá podobné tiskové zprávy v celém znění a nikdo nepředpokládá, že by si umělec nebo PR agentura informace např. ohledně děje videoklipu vymýšleli. Takže dostat plošně do médií nepravdivou nebo účelově lživou informaci lze s minimálním úsilím.
Úplně snadné to není, ale jak vidíš, jde to. Tohle je ale banalita, horší by to asi bylo v případě něčeho důležitého a zásadního.

Michal Hrůza a Kapela Hrůzy

KLUK S KYTAROU

Nedávno jsi zveřejnil druhý videoklip k singlu Zakázané uvolnění. Ocitl ses ty sám někdy v zakázaném uvolnění?
Ta hranice, co je a není zakázané, je dost tenká. Takže v podstatě každý večírek atakuje tu hranici zakázaného uvolnění. (smích)

Děj klipu se odehrává na ledě. Co vlastně ty a sport?
Občas si jdu zaběhat nebo zabruslit. Zrovna při natáčení toho klipu jsem si zabruslil snad nejlíp ve svém životě. Hala byla prázdná, lehce nasvícená a zakouřená dýmem. Když jsi stál u branky a koukal jsi na druhou stranu kluziště, tak jsi měl díky těm světlům a dýmu pocit, že jsi v nebi. Jako když letíš letadlem skrz mraky.

• VIDEO: Michal Hrůza na ledě v Zakázaném uvolnění

Jsi podepsán pod několika filmy. Jak moc velký rozdíl je mezi skládáním populární hudby jako např. pro film Martin a Venuše a komponované hudby pro film Lidice?
Lidice bych sám nezvládnul. V kapele mám Karla Heřmana, který mi tohle všechno nastínil a naučil mě to. Já hudební vzdělání nemám, já jsem písničkář, kluk s kytarou, ne skladatel. Díky práci na Lidicích se mi otevřel úplně nový obzor. Ale zůstanu u svého.

Blíží se festivaly. Nemáš pocit, že na velkých akcích se objevují každoročně stále ta samá jména?
Mám. Bavil jsem se s organizátorem jednoho velkého festivalu a ptal jsem se ho přesně na tohle. Říkal mi, že jeden ročník zkoušel udělat jinak. Našel zajímavé nováčky a line-up hodně pozměnil. A všichni nadávali, že chtěj ty své kapely. Na druhou stranu když kapely hrají pořád na těch samých akcích, tak je to aspoň nutí vymýšlet něco nového, přinejmenším obměňovat repertoár, což je zase dobře. Ať chceš nebo ne, hudební festivaly jsou určitá forma trhu. Musíš uspokojit poptávku. Ale samozřejmě to chce nějaký kompromis, jako organizátor bys měl dát šanci a prostor i novým jménům. Osobně mám rád ty festivaly, které se totálně vymykají.

Na závěr osobní rovina. Před nedávnem ses stal podruhé tátou. Je to oproti narození prvního potomka velká změna?
Není, je to zase zázrak. (smích)

text: Petr Adámek, foto: Tomáš Vlach