RETRO: Když Marilyn Manson poprvé kázal v Praze

MARILYN MANSON
Paegas Arena, Praha
11.2. 2001

Emoce a chladný kalkul odjakživa jsou a určitě budou hlavními hybateli lidského bytí. Bezpohlavní krupiér Marilyn Manson je jejich krotitelem z nejzručnějších. Proto ten, kdo si nedokáže zachovat odstup, nadhled a chladnou hlavu, uvízne beznadějně v jeho zeširoka rozhozených osidlech. Ať už pozitivně či negativně naladěn, na tom nesejde, hlavní je kvantita. Kdyby MM mistrně nevládl výše uvedenými charakterovými rysy, byl by skutečně pouze oním zrůdným úchylem, snažícím se šokovat za každou cenu. Veškeré jeho mediální tahy jsou však do důsledku promyšlenými operacemi; nadarmo se v mládí neživil jako rockový žurnalista. Veškeré hvězdné manýry tak stačil prokouknout, osvojit si je a následně je přetavit v geniální akční mozaiku, jež nemá na současné rockové scéně konkurenci.

Diváci pozvolna proudí do haly, jejich konečný počet se pohyboval kdesi pod hranicí sedmi tisíc. Toto číslo může sice na první pohled zavánět návštěvnickým propadákem, ovšem v porovnání s koncerty v ostatních evropských zemích (kde se většinou hrálo v prostorách s mnohem nižší kapacitou, než má domovský stadion hokejistů pražské Sparty) patříme k velmi slušnému průměru. Navíc kavalérie Guns, God & Governmnent tour křižuje Evropu opravdu důkladně, takže s nějakým zásadnějším sjížděním přespolních fanoušků nešlo dost dobře počítat. Stejně jako s negativní reklamou v podobě protestů fanatických bohabojných křesťanů, alespoň tedy co se tuzemska týče. (V Polsku, kam MM směřoval přímo z Prahy, se vlna nenávistných protestů proti jeho varšavskému koncertu vzedmula již před dobrým měsícem).

Deset minut po osmé zahajují svůj předskokanský blok Disturbed. Jejich třičtvrtěhodinka sestává ze značně monotónní, nikterak přehnaně invenční kombinace elektrického podkladu, hardcoreových a industriálních kytarových riffů s rapmetalovým vokálem. Zpěvák je ovšem pro tento žánr ve svém projevu málo afektovaný a nesmyslně se drží jedné hlasové polohy. Na samotných muzikantech je pak znát, že mají spoustu slavných vzorů, kteří se v nich zatím ještě zřetelně perou, než aby vykrystalizovali ve svébytný hudební názor. Nebýt velmi slušného zvuku, byla by jejich produkce skutečně těžko stravitelná.

V pauze pak, zatímco se za bílou oponou horečně připravuje scenérie Údolí smrti, dochází na reprodukci ďábelského rhyth'n'blues Rolling Stones. Záměr opět nabíledni. Jedna z položek tohoto hudebně-historického exkurzu je však v půli přervána sípavým, předsmrtně přiškrceným vokálním intrem, dokresleným světelnou a laserovou show, útočící na dosud napnutou oponu. Ta s jeho koncem padá k zemi, aby odhalila samotného Marilyna Mansona, respektive jen jeho bíle nasvícenou, napudrovanou hlavu. V rukou totiž svírá cáry táhnoucí se do stran pódia a vytvářející dojem jakýchsi netopýřích křídel, jež cele zahalují jeho figuru i prostor za ním. Jen škoda, nebyl zavěšen hlavou dolů! V této strnulé pozici vydrží zmalovaný frontman několik předlouhých sekund.

• SPECIÁL: Marilyn Manson vs. Trent Reznor: věční (ne)přátelé

Fanoušci na ploše se v extázi snaží procpat co nejblíže k pódiu. Naplno propuká davové šílenství, mansonománie. Než mocně mávne rukama, aby takto odstartoval svou doprovodnou kapelu, ještě na moment si vychutnává pocit absolutní nadvlády nad svými věrnými. Jsou jeho, celými svými dušemi. Reflektory jim žhnou přímo do očí, na pozadí scény se objevuje plachta s výjevem ukřižovaného novorozeněte. Muž, jehož webovou prezentaci uvozuje heslo "Zabíjí dospělácká zábava naše děti, nebo dospělé baví zabíjení našich dětí?", se klátí na forbíně na jednom ze dvou podsvětlených podstavců, oděn pouze v kožený korzet a rozedraný podvazkový pás.

Bezprecedentní ideu všeobecně platné sexuálnosti ruku v ruce se zvráceným násilím vyjadřuje tento jeho kostým vskutku podmanivě. Stylizace bez hranic. Značka: shovívavost nutná. To platí i o doprovodné kapele. Čtyřčlenná sestava totiž vizuálně působí nebetyčným dojmem na pomezí komiksového panoptika a obludária. Jejich hra je doslova a do písmene účelová, sebeprosazení se na úkor celku nepřichází v úvahu. Nebýt drobnou součástkou show (klávesák Gacy má např. svůj nástroj připevněn na mohutné pružině, která mu s ním umožňuje dokonale splynout i při nejkrkolomnějším prožívání přehrávaných partů), mohla by hudba klidně znít z playbacku. Angažování skutečných herců či tanečníků by pak jistě nebylo od věci. Ovšem fakt, že by tito svým počínáním rozmělňovali pozornost, jež má být zaměřena jen a pouze na protagonistu, tuto ideu naprosto pohřbívá.

Že jsou hudebníci na scéně pouhým křovím, dává ostatně MM jasně najevo nejen tím, že s nimi v průběhu koncertu téměř vůbec nekomunikuje, ale dokonce je publiku ani nepředstaví. Není důležité kdo jsi, ale součástí jakého si celku. A tak Marilyn káže davu zpoza řečniště v kněžském rouchu i v diktátorské brigadýrce, signifikantně obložen lebkami a krucifixy, zatímco scénu lemují podobizny Elvise Presleyho, Charlese Mansona, J. F. Kennedyho, Ježíše Krista, Marilyn Monroe a V. I. Lenina. Povyšuje se nad své věrné za pomoci hydraulické plošiny, válí se po zemi, kope do odposlechů a neustále k zemi sráží mikrofonový stojan. Když se v jeden moment pohybuje po jevišti na chůdách a stabilitu si přitom dodává pomocí dlouhých berlí, vypadá jako pavouk napůl rozstřelený atomovou explozí.

Vrcholem všeho je situace, kdy v momentě dokáže rozpoutat nesnášenlivost a opovržení mezi levou a pravou polovinou haly je proto, že jedna křičela méně hlasitě než ta druhá. Ve výzvě "Fuck those people!" bylo vše od zhýralosti přes náznak diktátorství a nihilistické pózy až po sžíravé nutkání po vyvolání násilí. Co se hudební složky týče, zazněly všechny zásadní kompozice, s důrazem na kladeným především na poslední albovou trilogii Antichrist Superstar-Mechanical Animal-Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death). Jasně nejvíce ovšem bodovala vyčnívající coververze Eurythmics Sweet Dreams. Tu sborově odzpívala celá hala! Když po sedmdesáti minutách zazněl přídavek v podobě litanie o jisté superhvězdě, bylo všem jaksi jasné, že víc už dnes neuvidí. Tahle podívaná totiž měla svůj jasný scénář a jiný závěr si ani nebylo možné představit.

• Make-up jako postoj aneb TOP 10 počmáraných muzikantů

Jistě, ani předvedená hudba, ani její pódiová prezentace nejsou třeskutě převratnými elementy světového rocku. Podobné nápady už měli před lety například Pink Floyd se svým projektem The Wall či Ministri se svou elektro-industriální drogovou depresí. Marilyn Manson je ovšem pouze jeden.

text: František Kovač, foto: Tomáš Martínek {vypnoutlink:Pink, Death}