Marilyn Manson vs. Trent Reznor: věční (ne)přátelé

Marilyn Manson a Trent Reznor v Madison Square Garden (2000)

Marilyna Manson a Trenta Reznora pojilo mnohem víc než jen podobnost žánru a tvorby či stejné cílové publikum. Pojilo je dokonce víc, než spolupráce, o kterých se zvídavější mohou dočíst v bookletech zásadních desek obou z nich. Vztah, přecházející od nejvěrnějšího přátelství přes chladnou kolegialitu po stavy nejhlubší nenávisti, není ale jen bulvární historkou, zásadně totiž ovlivnil uměleckou tvorbu interpretů. A paralel pro náš netradiční souboj najdeme víc než dost.

REZNOR JAKO STARŠÍ BRATR, KTERÉHO MANSON NIKDY NEMĚL

Brian Hugh Warner alias Marilyn Manson se živil jako hudební novinář, a tak poznal při rozhovoru pro 25th Parallel roku 1989 i Trenta Reznora, který byl čerstvým lídrem značky Nine Inch Nails s nadějným debutem Pretty Hate Machine. Manson v té době ve floridském Fort Lauderdale z několika podivínu, mezi nimiž byl už tehdy např. Pogo alias Madonna Wayne Gacy nebo Twiggy Ramirez, poskládal kapelu The Spooky Kids (později Marilyn Manson & The Spooky Kids) a hrál po béčkových rockových klubech. V jednom z nich Reznora po delší době potkal - a zmateně mu vtiskl do ruky kazetu se svými nahrávkami. Brzy následovalo společné turné, během něhož začalo i pevné, osobní přátelství, které se utvořilo během divokých společných večírků.

Manson o Reznorovi ve své vzpomínkové knize The Long Hard Road Out of Hell napsal, že mu byl bratrem, kterého nikdy neměl. Reznor v raném období první půlky 90. let zakládal label Nothing u Interscope Records a Manson měl být prvním umělcem, kterému vydá desku - Portrait of an American Family. Památné je také video ke skladbě z EP Broken jménem Gave Up od Nine Inch Nails, které se natáčelo v Reznorově studiu v domě Sharon Tate - oběti masového vraha Charlese Mansona - v němž Reznor zároveň bydlel. Mladičký nenalíčený Manson v něm tak trochu předstírá, že umí hrát na kytaru. Kvůli jeho mizernému hereckému výkonu vyznívá skóre první sekvence pozitovně pro Reznora.

Trent Reznor : Marilyn Manson 1:0

THE DOWNWARD SPIRAL VS. ANTICHRIST SUPERSTAR

Během vydání Mansonova Portrait of an American Family (1994) už byl Reznor v plném proudu práce na nové, dodnes nejkultovnější desce NIN The Downward Spiral (1994). Manson na toto období spolupráce a vzájemné inspirace vzpomíná v dobrém - sám v té době ještě nepropadl rokenrolovému šílenství, alkoholu ani drogám do té míry, jaká později zásadně komplikovala jeho život i tvorbu. Roztřískané hotelové pokoje a jídelní bitvy v tourbusech byly legrace. Zlom na sebe ale nenechal dlouho čekat. Jak se stupňovalo vyhrocení v hudbě i životním stylu a přicházela sláva a první srovnání obou interpretů, začalo jít do tuhého. Manson vzpomíná na deprese, pobyty v nemocnicích, váznoucí komunikaci ve studiu i backstagích. Reznor prochází kolem vydání The Downward Spiral osobní krizí, která se do alba masivně otiskla.

To, co začínalo v zásadě jako klukovina, se vymklo z rukou. Když Manson začíná pracovat na desce Antichrist Superstar (1996), která znamená radikální obrat v jeho tvorbě co do stylu, atmosféry a hlavně hloubky tématu, je oprávněně plný obav: "Nejenže pořádně nic neděláme, ale všichni mi tvrdí, že je to slabé, odbyté a jednoduše jen odvar toho, co už udělal na The Downward Spiral Trent. Možná, že měli pravdu. Možná jsem myšlence Antichrist Superstar až příliš věřil. Nejspíš se mě všichni snaží zachránit přede mnou samým." Za plagiát, horší odvar "Spirály" bude "Antikrist" považován dodnes, koneckonců ho Reznor jako producent při nahrávání i tlačil, kam sám chtěl. Industriální zvukové ruchy, které se mísí s nekompromisním nářezem a temnotou textů s drásavým projevem jsou studiovkám skutečně společné.

• Make-up jako postoj aneb TOP 10 počmáraných muzikantů

Přesto se liší v tom nejelementárnějším, co možná ilustruje i rozdíl mezi oběma interprety vůbec. Manson píše: "Představoval jsem si Antichrist Superstar jako popové album - i když inteligentní, komplexní a temné. Chtěl jsem vytvořit něco tak klasického, jako byly desky, na kterých jsem vyrůstal. Trent ale směřoval jinam - chtěl jako producent objevovat něco nového, nahrávat něco experimentálního. Tahle ambice šla mnohdy proti melodičnosti, soudržnosti a záběru, na kterém jsem si trval já. [...] Ale ať si říkal každý, co chce, já věděl, že Antichrist Superstar není stejná deska jako The Downward Spiral, která vypráví o Trentově sestupu do vnitřního, solipsistního světa sebetrýznění a mizérie. Antichrist Superstar byl o využití vlastní síly, nikoli zoufalství. A o přihlížení tomu, jak ona síla ničí člověka samotného a všechny okolo." Jak se tak říká - jedno album bylo dostředivé a introvertní, druhé odstředivé a extrovertní. A tam, kde Reznor vyniká formou, vynikl Manson obsahem. Protože na geniální umělecké výkony neexistuje poměřovací metr, druhé kolo duelu přináší rovnocenné 1:1.

Trent Reznor : Marilyn Manson 2:1

ROZCHOD A STARFUCKERS, INC.

Hroucení bylo postupné a vyvrcholilo prací na soundtracku k Lost Highway Davida Lynche, o kterou se ucházeli oba umělci. Jenže zatímco Manson dumal nad podobou nové desky, Reznor už dávno na filmové hudbě pracoval - a počin vznikl pozoruhodný. Klín byl ale definitivně zaražen. Cesty se znesvářené dvojici zkřížily zásadně až roku 2000, kdy spatřil světlo světa singl Starfuckers, Inc. (resp. z cenzurních důvodů Starsuckers, Inc.) z dvojalba NIN The Fragile. To je plné sumarizování a hledání sama sebe, ale Starfuckers, Inc. mezi písněmi trčí jako agresivní políček do tváře, kterým skutečně byl. Stačí se podívat na video, které satiricky naráží a pohřbívá celou zkostnatělou alternativní scénu, vysmívá se Billymu Corganovi či Limp Bizkit (i samotným NIN). A v přední řadě zesměšňuje Marilyna Mansona a jeho tvůrčí období desky Mechanical Animals, nástupce a druhého dílu tzv. trilogie po Antichrist Superstar. Reznor ve videu rozkošnicky album hází do záchodové mísy.

Zajímavé je, že se na parodickém počinu sám Manson podílel a ve videu si zahrál. Vzápětí se také ukázalo, že se dvojice znovu sblížila a poskytla několik společných rozhovorů, v nichž mimo jiné komentuje úpadek hudebního průmyslu. Celému záchvěvu znovunabytého přátelství pak dominuje koncertní vystoupení z Madison Square Garden, kde k překvapení všech během show NIN během zmíněné písně vystoupil sám Manson. Následně zazněla jeho vypalovačka The Beautiful People. Situace je v této době už dost nepřehledná - pár se každopádně definitivně rozchází dle svých slov roku 2001. Za o něco větší nadhled a sebeironii okolo Starfuckers, Inc., jakkoli je to tentokrát těsné, bod pro Mansona.

Trent Reznor : Marilyn Manson 2:2

KAŽDÝ VLASTNÍ CESTOU ANEB HESITATION MARKS VS. BORN VILLAIN

V průběhu dalších let si ani jeden tu a tam neušetřil jízlivou poznámku na účet druhého. Reznor si třeba tropil žerty z Mansonovy nenápadité coververze Personal Jesus. Manson, o kterém Reznor mluvil jako o člověku, "jemuž je nezdravé být nablízku", svůj vztah pojímal střízlivěji - několikrát potvrdil, že na společnou práci i přátelství vzpomíná, Reznorovi projevuje vděčnost za pomoc a příležitost a nic by na událostech neměnil. Zanedlouho se cesty obou už rozešly natolik, že bylo bezpředmětné se interpretů na toho téma ptát např. při rozhovorech.

O čem se ale uvažovat nadále dá, je to, jak jim oddělená cesta prospěla. Manson v posledních letech žil a tvořil jako na houpačce - sebehledačské emoalbum Eat Me Drink Me plné druhé mízy bylo přijato rozporuplně, The High End of The Low byla takřka interpretova umělecká sebevražda. Ze dna se ale Manson s překvapivou silou odrazil a natočil více než důstojné comebackové album Born Villain, které představil se šťávou i na doprovodném turné. Stárnoucí a tloustnoucí zpěvák sice nepřekonává své nejlepší období, pochopil ale, že někam a k něčemu patří a má a zachovává si tvář - a i když není možná aktuální, nemusí se za sebe stydět. Z dlouhodobějšího hlediska netvoří progresivně - ale tvoří intenzivně. A zase jednou kašle na to, co na to řeknou lidé. Jako za starých dobrých časů.

Reznor v posledních letech odhodil svůj černokněžnický kabát, začal žít zdravě, proklamovaně bez drog a alkoholu. Do toho možná nikomu nic není - ale v jednom balíčku to přineslo i znatelný převrat v jeho práci. Vyprodukoval sice zábavnou konceptuální Year Zero, ale následovaly nevýbojná megadávka instrumentálek Ghosts a vyčpělá The Slip. Reznor dal NIN k ledu. Sám pak tvořil hlavně obstojnou hudbu k mainstreamovým trhákům Davida Finchera a věnoval se se svou manželkou How to Destroy Angels. Projektu, který možná přinesl něco nového co do zvukových škál a technických hříček, hudebně je ale bezbarvý a atmosfericky bezkrevný. A nicneříkající je bohužel i nová, k Born Villain paralelně comebacková deska NIN jménem Hesitation Marks.

• Nine Inch Nails a ti druzí: TOP 10 zásadních industrialních kapel

Reznor je bezesporu kvalitní muzikant-řemeslník, ale z jeho tvorby se vytratilo to nejzásadnější - nemá - lidově řečeno - duši, ani koule. A ať je Manson možná trochu legrační, ani jedno se mu upřít nedá. Proto v roce 2014, čtvrtstoletí od prvního setkání muzikantů, vítězí v duelu on. Potvrdit nebo vyvrátit to Manson může (i vzhledem ke stále čerstvým dojmům z pražské show NIN) na koncertě 12. srpna ve Velkém sále Lucerny.

Trent Reznor : Marilyn Manson 2:3

Pozn. red.: V článku jsou použité citace z knihy Marilyna Mansona a Neila Strausse The Long Hard Road Out of Hell (New York: ReganBooks, 1999) v překladu autorky článku s přihlédnutím k překladu Jiřího a Lenka Zavadilových Dlouhá trnitá cesta z pekla (Praha: BB art, 2009). {vypnoutlink:Madonna,Lucie}

text: Lucie Malá, foto: archiv, angelfire.com