RECENZE: Eric Clapton & spol. vzdali hold JJ Caleovi, tvůrci Cocaine

ERIC CLAPTON AND FRIENDS
THE BREEZE: AN APRRECIATION OF JJ CALE
Universal Music
16 trax / 51:23

Tracklist: Call Me the Breeze, Rock and Roll Records (feat. Tom Petty), Someday (feat. Mark Knopfler), Lies (feat. John Mayer), Sensitive Kind (feat. Don White), Cajun Moon, Magnolia (feat. John Mayer), I Got the Same Old Blues (feat. Tom Petty), Songbird (deat. Willie Nelson), Since You Said Goodbye, I'll Be There (If You Ever Want Me) (feat. Don White), The Old Man and Me (feat. Tom Petty), Train to Nowhere (feat. Willie Nelson & Derek Trucks), Starbound (feat. Willie Nelson & Derek Trucks), Don't Wait (feat. John Mayer), Crying Eyes (feat. Christine Lakeland & Derek Trucks)

Na desce kromě anoncovaného Claptona, který je zaštiťujícím jménem celého podniku, najdeme featuringy s někdejšími Caleovými spolupracovníky a spřízněnými osobnostmi, třeba s Tomem Pettym, Johnem Mayerem nebo Markem Knopflerem. Čili jde v zásadě o poctu ze strany jeho bezprostředních kolegů a přátel. Název je inspirovaný jednou z největších Caleových hitovek Call Me the Breeze, proslavenou předělávkou interpretů, jako jsou Lynyrd Skynyrd nebo Johnny Cash. Slovo breeze má více významů - vánek, lehký vítr, ale taky přenesené pohoda, hříčka. A album se za něj nemusí stydět - skutečně působí odlehčeně, neútočí na nás kvantum vyhrocených hysterických emocí a vzpomínek. Jenomže jako vánek v pohodě odvane od dlouhodobější a trvalejší pozornosti posluchače.

Z alba čiší hlavně rukopis samotného Calea, tedy hlavně blues, podkreslený trochou rocku, i když se i zde najdou výjimky, které na jeho základ přináší vlastní nadstavbu. Třeba Train to Nowhere v čele s Markem Knopflerem a Donem Whitem. Druhý zmíněný je podepsán i pod vybočující I'll Be There (If You Ever Want Me) se zajímavými momenty s vokálními hrátkami a našlápnutým rytmem. Se vší úctou k JJ Caleovi dodává právě White novou, přidanou hodnotu a energii a posouvá vlastně píseň jinam i co do atmosféry. Těchto momentů je ale na desce přece jen málo - většina písní až zbytečně hraje na jistotu a pohybuje se v těch mantinelech, které jim vymezil už jejich původní tvůrce.

• Zemřel J.J. Cale, autor Claptonova hitu Cocaine

Až přílišná věrnost originálu se bohužel týká i velikána Erica Claptona, z jeho strany jde skoro až o uctívání, nikoli pouze o projev úcty. Těžko ale říct, nakolik mu to vyčítat. Clapton se několikrát nechal slyšet, že ho JJ Cale hudebně vedl (užil slovo beacon, což znamená i maják, signální světlo). Nápad natočit tributovou desku se údajně zrodil v letadle cestou na jeho pohřeb, na kterém se rovnou se svým čerstvým záměrem svěřil i ostatním účinkujícím. Netajil se tím, že mu pomohl JJ Cale v mnoha životních situacích osobně, lidsky. Nepočítáme-li dávné kontakty okolo slavných hitů, nedávno společně roku 2006 vydali desku The Road to Escondido, která dostala bluesovou Grammy.

Zpěv a podání jednotlivých písní jsou napříč deskou příjemné a sympatické, co jim ale chybí je posun někam dál od odkazu JJ Calea. The Breeze je perfektně odehranou a odprezentovanou deskou plnou pokorné úcty, ale samotní interpreti na ní jakoby nevystupují (až na nečetné výjimky) dost sami za sebe. Všechno se slívá do dojmu jednolitého proudu pomalých, houpavých starých dobrých Caleových písní s občasnou změnou tempa či vokálu. Což je škoda, protože uctít osobnost deskou, která by byla zároveň jakýmsi srazem obdobných osobností, co záležitost posouvají novým netušeným směrem, by bylo určitě lepší. A tu odvahu si interpreti, jakým je Eric Clapton, dovolit mohli.

BEST TRAX: They Call Me Breeze, Train to Nowhere (feat. Mark Knopfler, Don White), I Got the Same Old Blues (feat. Tom Petty)
ZKUS TAKY: Eric Clapton & JJ Cale – The Road to Escondido, JJ Cale - Naturally, Cream - Wheels of Fire

Lucie Malá {vypnoutlink:Lucie}
5/7