RECENZE: Úspěch bez šaškáren a afektovanosti? Royal Blood znají recept

ROYAL BLOOD
ROYAL BLOOD
Warner Music
10 trax / 32:38

Tracklist: Out of the Black, Come On Over, Figure It Out, You Can Be So Cruel, Blood Hands, Little Monster, Loose Change, Careless, Ten Tonne Skeleton, Better Strangers

Royal Blood jsou pure punk a navíc setsakramentsky energickej, byť se to tak zpočátku nemusí zdát. Když je zkusíš poprvý třeba jako background, kterej má přehlušit zvuky cákající vody při sprchování, nic extra zapamatováníhodnýho z toho nevzejde. Kytary, basa, bicí, hlas ala Matt Bellamy z Muse, atmoška a aranže trochu jako ...Like Clockwork od QOTSA, i když míň taneční. Dává to, ale říkáš si, že něco takovýho už tu bylo.

Moment, kdy ustrneš v překvapení, přichází ve chvíli, když zjistíš, že se tohle album vyšvihlo v prodejích na nejvyšší příčku a že v prvním týdnu prodeje napálilo i klasikám typu Hybrid Theory od Linkin Park, Is This It od Strokes nebo prvotině Jakea Bugga. "Whaat?" říkáš si. Pak na to ale kápneš. Pustíš si pár rozhovorů na Youtube, pár jich projedeš na Guardianech, Observerech, Pitchforcích a bůh ví kde ještě a zjistíš, že to celý tkví v kombinaci přístupu a štěstí.

Jejich (s nadsázkou) "We don't give a fuck" attitude zafungoval jako magnet nejenom na lidi, kteří svoje rock'n'rollový ideály pohřbili zhruba v době, kdy AC/DC vydali Black Ice, ale i na label Warner Music, kterej vycítil možnej potenciál a vykouzlil neodmítnutelnej deal, pročež z přímočarosti, říznosti a nasranosti finální desky spokojeně ždíme první poslední. Dvojice skromnejch týpků z Brightonu si takhle prostě něco šmrdlá doma v garáži, na koncertě to napere do lidí (ti odcházej s pocitem maximální fascinace z toho, jakej bordel se dá udělat jen s bicíma, basou a několika málo efektovejma pedálama) a následně podškrábne smlouvu, kterou si zajistí, že se na úřadě práce nemusejí omlouvat za úmysl živit se muzikou.

• LIVE: Muse svojí gigantickou show zvedají ze sedaček kinosálů

Máš prostě pocit, že se v tom, co konzumuješ, neztrácíš. Je to jak s italskou kuchyní - stačí pár kvalitních přísad, z nichž každá má dost grády na to, aby dokázala mluvit sama za sebe, a radostně se láduješ. Nepotřebuješ synťáky, sofistikovaný sólíčka ani žádnej textovej majstrštyk, schovávající v sobě převratnou myšlenku. Prostě si představíš sám sebe pod pódiem a cejtíš, jak ti všechna ta energie, pomalu stoupající od nohou nahoru, postupně rozhejbává hlavu i s trupem, pak se přidávaj ruce a celý to uzavíraj hlasivky, který drnčej při skandování ne zrovna lehce zapamatovatelnejch, ale až podivuhodně předvídatelnejch partech (dost možná tu a tam nějaký slůvko netrefíš, ale vem to čert – kolem tebe je divočina a to, jestli někdo zvládl nebo nezvládl přesně odnotovat refrén, se zkrátka neřeší).

Vzpomeň si třeba na Paceshifters, u kterejch na Rokáči leckomu nechybělo moc, aby brečel blahem. Nebo na Palma Violets na Grejpu, jimž stačilo budit dojem, že si něčeho šlehli, a lidem nevadilo si to vzít za svý a jejich magii se poddat.

Lehkost, energie a schopnost ji předat bez zbytečně okázalejch šaškáren a afektovanosti - to je ta cesta, jak si vymodelovat ksicht, kterej bude vyčuhovat z masy, ale zároveň nepůjde o cílený outsiderství. Tahle deska toho budiž důkazem...

BEST TRAX: Out of the Black, Figure It Out, Ten Tonne Skeleton
ZKUS TAKY: Palma Violets - 180, The Strypes - Snapshot, Deap Vally - Sistrionix

Adam Vrána
6/7