SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Stevie Ray Vaughan (160.)

Ve wisconsinském amfiteátru v Alpine Valley se svými Double Trouble ohromil všechny, včetně spoluúčinkujících hvězd kalibru Erika Claptona, Roberta Craye či Buddyho Guye. Otázka, jakých "výšin" by svým nezměrným talentem mohl dosáhnout, měla dostat záhy neuvěřitelně ironický podtext. Po posledním přídavku, ve chvíli, kdy půlnoc nastartovala 27. srpen 1990, nasedl do připravené helikoptéry, která ho měla briskně převzdušnit do Chicaga. Pilot v husté mlze však nezvládne řízení a stroj vrazí plnou silou do oparem zcela zakrytého kopce nad East Troy. Stevie je - spolu s dalšími třemi cestujícími - na místě mrtev. Měsíc a něco před svými šestatřicetinami.

DÍKY BRÁCHO

Curriculum Vitae zní v jeho případě takto a nejinak - projdeme-li alespoň ty nejzásadnější body kariéry texaského zázraku "bílého" blues rocku: Stephen Ray Vaughan přichází na svět v Dallasu třetí říjnový den léta páně 1954. v devíti letech sahá poprvé - pod vedením svého o tři roky staršího bratra Jimmieho - po kytaře. Začíná hrát s lokálními kapelkami. V osmnácti se pohne do Austinu, již pevně rozhodnut živit se jako muzikant. Nastupuje ke slibným The Nightcrawlers, poté k Paulu Rayovi a jeho "Kobrám". V roce 1976 zakládá první vlastní kapelu Triple Threat Revue, poslední slůvko je posléze z názvu vypuštěno. V devětasedmdesátém si čtyři dny před Štedrým dnem bere za ženu svoji lásku Lenoru Bailey. Personální rošády v kapele, v roce 1980 přejmenovává Stevie kapelu na Double Trouble, jedno z prvních vystoupení obrozeného souboru v austinském klubu Steamboat vyjde o dvanáct let později na albu jménem In The Beginning. V roce 1982 triumfální vystoupení na švýcarském festivalu v Montreaux, Stevie září tak, že ho po vystoupení jeden z diváků - jistý David Bowie - poprosí, jestli by mu nezahrál na albu Let's Dance. Ke konci onoho roku podpis smlouvy s Epic.

Debutové album Texas Flood vychází v roce 1983 a je nominováno na dvě ceny Grammy, sám protagonista je čtenáři specializované kytarové bible Guitar Player vystaven na piedestal hned ve třech kategoriích: Nejvýraznější nový talent, Nejlepší bluesové album a Nejlepší elektrický bluesový kytarista (zde poráží samotného Claptona)! Což je jenom začátek.

NOVÝ HENDRIX?

V roce 1984 vydává druhé album Couldn't Stand The Weather získává svou první Grammy za strhující live verzi skladby Texas Flood, o dalších oceněních v Guitar Player i jindy ani nemluvě. Není pak roku, aby na něj nebylo pamatováno při všerůzných prestižních oceněních. Milují ho fanoušci i odborná kritika. Následující další alba - Soul To Soul (1985), Live Alive (1986), In Step (1989), Family Style (s bráchou Jimmiem, 1990), ale i odvrácená strana života: v roce 1986 při německém turné zkolabuje a je hospitalizován v protidrogovém sanatoriu, o rok později se rozvádí, umírá mu otec na Parkinsonovu nemoc. Ještě pár nezapomenutelných vystoupení a výše popsaný konec.

In memoriam je třeba vyslovit něco lichotek, ty z úst renomovaných a pomazaných hlav však v sobě nenesly žádný přehnaně pietní nádech. BB King o něm mluvil jako o jednom ze svých nejoblíbenějších kytaristů a Buddy Guy neskrýval hořké slzy: "Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, plakal jsem jako děcko. Byl jako můj bratr, byl jsem hrdý na to, že o mně mluvil jako o svém vzoru. Přitom toho udělal pro lidičky černýho blues mnohem víc než kdejaká nahrávací společnost." Nepokrytě se o něm mluvilo jako o nejvšestrannějším a nejlepším bluesovém kytaristovi po Jimi Hendrixovi. Nabízí se i tato paralela: stejně jako Jimi, i Stevie prožil autorsky aktivně pouze pár let a vydal jen několik alb a přece se stal nesmrtelnou legendou. Kromě Hendrixe se Stevie nikdy netajil sympatiemi k dalším pravzorům - k Albertu Collinsovi, Howlin Wolfovi, Loniemu Mackovi, Elmore Jamesovi, jako v případě jiných géniů se však i jemu podařilo definovat ryze vlastní styl, který dokázal rozvíjet s nevšední bravurou a přirozenou virtuozitou, v níž však nechybělo srdce a cit. Bluesman bez emocí a srdce na dlani? To by dřív pršely ony slibované trakaře.

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jimi Hendrix

GOIN' DOWN TO TEXAS

Chlapská upřímnost a otevřenost se v jeho případě střetla s bezbřehou energií live koncertů, vypilovaných nekonečnými vystoupeními po texaských klubech až do brzkých rán a rovněž i s přirozeným šoumenstvím. Pohled na Stevieho v tlustém kovbojském klobouku s pery, jak hraje na svého Stratocastera za hlavou a do šklebících se úst mu zatékají potůčky potu - to je image, kterou budou v srdci nosit jeho fanoušci navždy. Blues jako náboženství, jako spirituální vytržení a jeho přenos do publika - jen málo borců minulosti dokázalo s tímto darem smysluplně nakládat.

"Pro mě je mnoho věcí především záležitostí víry," řekl na turné k albu In Step v roce 1989, "musím muzice absolutně věřit, musím věřit v sám sebe a věřit ve vyšší moc. Víra ve vyšší instanci, v sebe a v hudbu mě dostala tam, kde jsem." Pro hudbu i zemřel. Koncem 80. let už nemusel koncertovat tak smrtelně často, ale jinak si to nedokázal představit. Ještě sedm let po grandiózním debutu Texas Flood mu byly domovem jen karavany, autobusy a letadla.

"Někdy toho mám po krk," řekl krátce před smrtí, "ale pak se podívám kolem sebe a uvědomím si, jak jsem šťastný. Dělám to, co mě baví. Co je víc?"

Těžko říct. Možná, že je víc dožít se alespoň čtyřicítky. Padesátky. A možná, že ne. 31. srpna 1990, kdy ho pomalu spouštějí do hrobu v rodném Dallasu, už to všechno bylo absolutně jedno.

text: Jan Petričko, foto archiv

Příště: Adam Yauch, zakládající člen Beastie Boys