Holden Caulfield interview: Řadit kapelu výš než rodinu? Nikdy

Timon Svoboda a Martyn Starý z Holden Caulfield při rozhovoru v La Loca

Křest je už pár týdnů za námi. Jaké máte pocity teď, po odpadnutí prvotní euforie?
Martyn: Úplně super, ale ne tak jako v prvních dnech.
Timon: Museli jsme trochu orazit, dopřát si dovolenou.

Koukal jsem, že jste objížděli památky...
Martyn: Potřeboval jsem vypnout. Psychický nápor v dokončovací fázi desky byl tak velký, že bylo třeba si udělat výlet.

Nechybí vám určitým způsobem všechen ten shon kolem natáčení?
Martyn: Teď ještě ne. Brzo to ale začne.

• LIVE: Holden Caulfield děkovali Rock Café se slzami na krajíčku

Pojedete k desce vůbec turné?
Martyn: Trochu jsme to podcenili, ale pracujeme na tom. Ono turné v českých podmínkách není turné nikdy, ale nějaká města objedeme. Plzeň, Brno, Olomouc, možná Ostrava - taková ta klasická osa po dálnici.

V recenzích se Hopetown dařilo slušně. Honí se vám hlavou, co byste teď, s odstupem času, udělali jinak?
Martyn: Jasně, to se dělo, už když jsem otevřel krabici s cédéčkama. V pár písničkách bych rozhodně udělal jinak zpěv, respektive do nich vsunul pár nápadů, které se zrodily během zkoušení na křest v Rock Café.
Timon: To by se zas ale pořád něco předělávalo a nikdy by se do cíle nedošlo.

Říká se, že kvalitní umění odlišuje od dobře zvládnutého řemesla jediná věc - přesah. U muziky to konkrétně znamená, že si po x letech poslechnete album, který se vám dřív hodně líbilo, a pořád jste v něm schopni nalézat nové věci. Myslíte že Hopetown touhle vlastností disponuje?
Martyn: Nevím, jestli je adekvátní, aby tohle o sobě autor tvrdil. Samozřejmě bych rád, aby to tak bylo, protože to považuju za smysl naší hudby. Přesah písničce dává ale spíš posluchač, někdo ho najde, někdo ho nenajde.

Někdo si ho možná i uměle vytvoří...
Martyn: Nebo tak. Když písnička na člověka nějak působí, něco s ním dělá, tak se podle mě dá mluvit o přesahu. Nehledě na to, jestli je daná emoce kladná nebo záporná. Tu si nevykonstruuješ. Buď se dostaví, anebo ne.
Timon: Když budeme tvrdit my jako autoři, že naše album má přesah, tak by to bylo vykonstruované tvrzení. Jak říká Martyn - je to na lidech.

Zhruba po třech týdnech jsem si Hopetown znovu poslechl a našel jsem tam pár nových zajímavostí. V písničce Berlin to byl třeba verš, který ve volném překladu zní "Svět je malý na to, abych ho chápal, ale příliš velký, abys ho držel pevně v rukou."
Martyn: Není to čistě o tom, abys chápal svět ty, ale aby i on chápal tebe - jde o oboustranný proces. Třeba konkrétně ten pražský svět je strašně malý. Každý na tebe kouká s nějakým názorem. Přitom by to mělo být tak, že se na nového člověka díváš jako na nepopsaný list papíru. Na základě toho by nevznikala nedorozumění, která jsou primárně daná nějakými předsudky. V tom je ten svět malý. Naopak velký je tím, že jeho otěže jeden člověk nemůže držet pevně v rukou.

Písnička Naked má zase nezvyklý verš "lot of love to be done and not much time remains..."
Martyn: Ten plyne ze vzpomínky na jednu holku, se kterou jsem byl na chalupě. Zbývala poslední noc před odjezdem a taky vědomí, že když se vrátíme zpátky do reality, do Prahy, tak už to bude jiné. Základ songu je starý, vznikl cca dva měsíce před maturitou, na kterou jsme se jeli učit právě na tu chatu.
Timon: Na tomhle je dobře vidět, jakým deska prošla vývojem. Naked je stará jako náš singl Blind a přitom je úplně jiná, než jaká byla na začátku.

Ta starší podoba by mohla nabízet zajímavý pohled do minulosti.
Martyn: Původní verze všech songů mám zazipované v počítači. A zaheslované, abych neměl tendenci je otvírat. Bojím se totiž toho, že se mi bude některá starší verze líbit víc než ta finální. (smích)

Jako když vytáhneš zaprášenou krabici s fotkami, u kterých s hrůzou zjistíš, že ve čtrnácti jsi vypadal daleko víc k světu, než dneska.
Martyn: Přesně. Všechny kapely mají tzv. "zkušebnový syndrom" - sere je, že když si k nahrávání přizvou producenta, tak že výsledek potom nezní jako ve zkušebně. Proto jsem rád, že producenti existují. Díky nim získáváš odstup.

• RECENZE: Holden Caulfield ukazují, že inspirovat nerovná se vykrádat

Právě pohled třetí osoby (konkrétně Šmityho) váš první singl Blind na desku nakonec procpal. Po bok věcí typu Save the World, které mají svojí složitostí - minimálně co do aranží - naprosto odlišný charakter.
Timon: Jak jsem říkal, deska se dlouho vyvíjela a je to na ní znát. To, že jdeme do studia a nahrajeme ji během týdne, je jedna věc, ale že je spousta práce i s vylepšováním prvotních nápadů, je věc druhá.
Martyn: Jsem hrozně rád, že Blind na té desce nakonec je. Dlouho jsem se tomu bránil, protože jsme měli nahrané ještě další songy, ale teď vidím, že je na svém místě a úplně přesně plní úlohu, kterou plnit má.

To je...?
Martyn: Otvírá druhou půlku desky - především svým vibem, který je trochu někde jinde, ale přitom ne úplně. Je to milník, který dělí Hopetown na dvě poloviny, přičemž každý z nich má jinou náladu. V době, kdy jsme dělali Blind, jsme se upsali k hudebnímu směru, který vyznáváme dodnes. Dřív jsme víc sázeli na kytary, od Blindu jsme začali nad muzikou přemýšlet trochu jinak.Tím prakticky začala naše spolupráce se Šmitym, která byla a je pro naši kapelu dost určující.

Holden Caulfield na podzim natočili debutovou desku Hopetown

Ta historie v kontrastu se současností je vážně pozoruhodná. I z hlediska vašeho názorového vývoje...
Martyn: Před pěti lety jsme si mysleli, kdovíjak nejsme chytří, a dost možná si to myslíme i teď. Za pár let si ale zase budeme ťukat na čelo a říkat si, jak jsme mohli být tehdy tak bláhoví. Ale je to přirozené. Je nám jednadvacet a věříme něčemu jinému než v šestnácti, kdy jsem sám hlásal věci, za které bych se dneska tak úplně nepostavil. Třeba nesmyslnost nahrávání desek vnímám do určité míry dodnes stejně, přestože si tím teď tak trochu seru na hlavu. (smích)

Vyhraněnost a radikalita v mládí může mít ale tu výhodu, že jste schopní dělat věci, které ve vyšším a zralejším věku vznikají těžko.
Martyn: Měl jsem období, kdy jsem byl naprosto přesvědčený o správnosti toho, co dělám. Nejistota tehdy neexistovala, což je dnes přesně naopak. Rozhodně toho nelituju, protože zjištění, že nemáš vždycky pravdu, nás formovalo. Vznikaly tak naše hudební názory, díky nimž nás, případně mě konkrétně, dodnes nemá hodně lidí rádo. Člověka, stejně jako kapelu, tohle ale definuje.

• ROCKBLOG: Crowdfunding, nový trend internetové žebroty

V čem se cítíte nejistí?
Martyn: Ve všem. (smích) Zažil jsem a zažívám momenty, které mě přesvědčují o tom, že život není úplně jednoduchý. Obzvlášť když jde o vztahy dvou a více lidí, které ne vždycky můžeš ovlivnit. Už jenom mít kapelu je nejistota - nikdy nevíš, kdy to jeden z nás odpíská.

Jaká je potom vaše představa o budoucnosti Holden Caulfield?
Martyn: Rozhodně kapele nechci podřídit svoje další priority - rodinu, přítelkyni... Naši blízcí nám vycházejí vstříc, přestože to pro ně nemusí být vždycky jednoduché, snažíme se proto s ohledem na ně hledat rozumný kompromis. Ostatní, míň důležité věci, milerád v zájmu hudby obětuju.
Timon: Vystihl jsi to krásně!

text: Adam Vrána, foto: Tomáš Vlach