LIVE: Dospělý rock The Afghan Whigs

THE AFGHAN WHIGS
Lucerna Music Bar, Praha
13. 2. 2015

U rockových koncertů nebývají brzké začátky ani dochvilnost muzikantů v příchodu na scénu zvykem, takže když byl začátek ohlášen na 20:00, kousek po osmé byla většina lidí na baru nebo u šaten. O to větší bylo překvapení, když se hned pár minut poté ozvaly housle a na pódiu se objevily hlavní hvězdy večera - The Afghan Whigs.

Bez předkapely a bez dlouhých cavyků začali před poloprázdným music barem pěkně zostra s Parked Outside a Matamoros, dvěma úvodními skladbami z loni vydané desky. Už od počátku byla vysoko nastavená laťka jak co se týče rychlosti a energie skladeb, tak co se týče zvuku: ne nadarmo se o The Afghan Whigs mluví jako o kytarové kapele.


The Afghan Whigs propíchli uši střední generaci

Přívalová vlna hutného zvuku tří kytar zapojených do vyšťavených aparátů, která se valila z pódia, byla občas až nepříjemně nahlas a místy se ztrácel i křiklavě chraplavý zpěv Grega Dulliho. S precizními bicími a podmanivou basou ale celek působil překvapivě dobře a poněkud vyšší hlasitost byla prostě cenou za rock'n'roll starého střihu, protože o ten tu šlo především. Rychlejší pecky z nového alba jako třeba The Lottery a Royal Cream trochu ztratily moderní podobu jakou mají na nahrávce a skvěle zapadly mezi starší hity Fountain & Fairfax, Debonair nebo Gentleman ze stejnojmenného klasického alba.

• The Afghan Whigs: Proč psát o drogách, když už nic nebereme?

Greg Dulli je úsporný typ frontmana: nepobíhal po pódiu s kytarou, neskákal, nestoupal si na odposlechy a kromě pár úvodních vět a jemného upozornění, že rock je na podiu a ne na telefonu (plakátky s logem The Afghan Whigs nabádající k nepozorování koncertu skrze displeje mobilu byly vylepené po celém LMB) toho moc nenamluvil, ale to ani nebylo potřeba. Dulliho frontmanství je totiž založené na skvělém a procítěném zpěvu a síle osobnosti. I on se ale během koncertu nakonec přeci jen trochu rozhýbal, a tak si třeba při dvou skladbách užíval mlácení do kotle, který od bubeníka vždy přinesl bedňák. Tak trochu šamanskou image pak ještě později stvrdil, když během mezihry v jedné písni začal recitovat úryvky z Roadhouse Blues od The Doors a jiných promluv Jima Morrisona.



I když se s postupem času LMB trochu více zaplnil, narváno rozhodně nebylo, a tak pokusy o vytvoření kotle vypadaly spíše rozpačitě. Sice se nepovedlo navodit strhující atmosféru jako na loňském Rock for People, ale i tak došlo na Dulliho slova z rozhovoru pro iREPORT, že půjde o sakra dobrou show – když kousek před půl desátou The Afghan Whigs po Lost In The Woods poprvé opustili pódium, nikomu se nechtělo pustit je pryč, a tak přišly ještě tři přídavky včetně závěrečného slaďáku Faded z Black Love. Ještě před ním se ale Dulli poprvé trochu rozmluvil, když poděkoval všem, kteří na koncert přišli, včetně těch, kteří nebyli z Prahy a kdy při vyjmenování všech možných zemí, ze kterých fanoušci údajně přijeli, prokázal celkem obstojnou znalost východoevropského zeměpisu.

• Jací byli The Afghan Whigs na Rock for People?

Pražský koncert The Afghan Whigs byl především podívanou pro nejvěrnější fanoušky, čemuž odpovídal i výběr skladeb. Kdo věděl, na co jde, nemohl být zklamán: Koncert sice netrval příliš dlouho (lehce přes hodinu a půl), zato byl ale doslova nabitý hity z celé historie kapely. A samozřejmě doplňované novými kousky z alba Do to the Beast, které se mimochodem vešlo do top 10 bilančních žebříčků hned několik prestižních médií. Dulli ani ostatní se s ničím moc nemazali: kašlali na zbytečnou pompu, rozezpívávání publika a jiné obvyklé koncertní kratochvíle. Místo toho raději prostě hráli a ukázali, jak může vypadat rock v podání gentlemanů ve středních letech: syrový, bez příkras a skvělý.

text: Jiří Kalous, foto: Adam Hencze

{vypnoutlink:Afghan Whigs}