Tomáš Hanák: Na pódiu se nerozklepávám. Jsem snad řízek?

Tomáš Hanák letos oslaví 58. narozeniny

HLAVNĚ DIVÁKA NEZDRŽOVAT A NEOTRAVOVAT

Tomáši, za svůj život musíte mít za sebou nespočet rozhovorů. Neotravuje vás to už trochu?
Už je to rok, co rozhovory většinou odmítám. Ačkoli se mění generace čtenářů, kterým bych mohl předávat ta svá pekelná moudra, nemám pocit, že bych se vyvíjel tak dynamicky, aby měl rozhovor co nového přinést. Už mě to nebaví. Ale mluvíme o hudební anketě Žebřík, takže se bojím, že přijde otázka, co právě poslouchám, takže na ni rovnou odpovím. Hodně teď pracuju v takovým starým vagónu, a jelikož se mi rozbilo rádio, neposlouchám nic. Celý den si většinou broukám písničku, kterou zaslechnu jako poslední, když odcházím z domova. Po šesti hodinách práce mi pak už samozřejmě leze krkem.

A jaké rádio posloucháte, když zrovna není rozbité?
Rádio Beat, někdy Wave. A přes satelit francouzská a londýnská jazzová rádia. Přestože se playlist každého rádia opakuje, je úžasný, že takhle si člověk může vybrat asi z 24 druhů jazzu - filmový, soul, rhytm and blues... Pouštíme to i v hospodě - samozřejmě platíme OSE - a tam je jedničkou Frankieboy Sinatra, Diana Krall, Ella Fitzgerald a další.

Zkoušel jste i streamování hudby?
Moc ne. Vrcholem mých schopností jako muže narozeného 12 let po skončení Druhé světové války je víceméně email. Mě to ani moc nezajímá. Ještě tak informace o filmech, nebo která knížka stojí za přečtení. Ale nic proti tomu. Můj syn to všechno umí.

• VIDEO: Aneta Langerová, Ondřej Brzobohatý i Richard Müller zvou na Žebřík

Takže váš vztah k technice a moderním mašinkám je...
...nulový. Snažím se, aby to nebyl stařecký odpor, zavrhování, ale třeba navigaci v autě nemám. Byť mě to každoročně stojí řádově stovky kilometrů navíc, protože bloudím. Ale mě to bloudění baví, protože chci jet jinou cestou, než mi naprogramuje nějakej systém. A tak se třeba octnu na liduprázdné návsi a řeknu si „Hele, todle místo bych s navigací nikdy neobjevil!" Inu, romantik. Zastydlý.

Romantik, herec, sportovec, ale taky svého času sloupkař. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
I na divadle při scénkách jsem si vždycky říkal - hlavně diváka nezdržovat a neotravovat. Takže jsem se, ne vždycky úspěšně, snažil být úsporný. Literární sloupek úspornost vyžaduje, člověk se musí vejít do přesného množství znaků. V knihách a filmech se objevují příběhy a myšlenky, které už tu byly tisíckrát. Teď jde o tu formu, najít novou kombinaci slov, vět, hledání pointy, ironie nebo zvoleného žánru. Je to do značné míry formální práce, nějaký myšlenkový milník se u mě rozhodně nedá čekat, ale myslím, že to ani u 95% píšících lidí. Bavilo mě to. Často jsem začal psát s tím, že si budu dělat legraci, jak se od Hanáka čeká, ale pak jsem se dostal do vážné polohy, někdy až, přiznávám, sebedojetí. Protože najednou to bylo o dětech, o rodičích, o tom, k čemu je ta naše prapodivná existence.

Texty jste musel, předpokládám, dodávat pravidelně.
No to byl masakr, protože dva roky krát 52 týdnů, to dělá 104 sloupků. Pak jsem ještě psal půl roku navíc. Očekávání byla vysoká, takže když jsem odevzdával sloupek, okamžitě jsem dostal strach, co napíšu v tom dalším. A jestli dosáhnu aspoň té laťky toho minulého. Hned se všechno projevilo v diskuzích, což zná každý, kdo dosáhl nějaké úrovně, muzikanti to mají podobné: "Nepřekročil vlastní stín! Už se jen vykrádá!" a podobně.

TO NEJLEPŠÍ Z ROZHOVORU S TOMÁŠEM HANÁKEM

Z HERCE ŘEMESLNÍKEM S MOZOLY NA RUKOU

Kdybyste měl napsat sloupek právě dnes, o čem by byl?
Nevím, třeba o tom: "Dá se žít jiný život!" Mě už hraní přestalo bavit. Kolem divadla a filmu se motám už dlouho, navíc naděje na dobrou roli není nijak velká, protože jsou tady lepší herci, kteří právem dostávají ty dobré role. Já jsem si v těch pěta, sedmapadesáti řek, že bych zkusil něco jinýho, jiný tempo. Jsem zalezlej v Nižboru na Křivoklátsku a dělám práci, z které mám nejednou mozoly. Učím se dělat řemesla, trvá mi to dlouho, ale to uspokojení z takový práce je nesrovnatelný s průměrně odvedeným představením. Pořád si říkám: "Hanák, děláš dobře? Neměl by ses živit tím, kde seš zaběhlej, a co už jakžtakž umíš?". Ale mám štěstí, že si můžu dovolit, co dělám. Zkouším novej směr a mám se zatraceně dobře.

Trochu se pohybujete i v politice. Jaký je váš názor na antiislamisticku vlnu, která se zvedla o to silněji například po kauze Charlie Hebdo? Mám pocit, že společnost prorůstá strach, jak to vnímáte vy?
To šíření strachu je pekelný - i díky internetu. Přemýšlel jsem, že o tom snad napíšu scénku nebo sloupek. "U nás v konzumu dojdou kolem pátý odpoledne rohlíky." A někoho napadne, jestli v tom nemají prsty islamisté... Média to nafukují ve velkém. Ale strach... Samozřejmě hypotetické riziko tu je, ale já osobně se od nepaměti třeba do letadla nebojím, protože si říkám, že Hanák nebude mít takový štěstí, aby zrovna s ním spadlo éro a měl na hrobě "Zahynul při leteckém neštěstí." Každopádně lepší, než sejít sešlostí věkem nebo na rakovinu. Nebudu se tedy bát jet ani do Paříže. Ale samozřejmě to sleduju, vymlácená muzea a spálená knihovna, no, v roce 2015 je to jak halucinace. Zároveň, když si všichni připíchávali odznáčky nebo drželi transparenty Je Suis Charlie, chápal jsem to, ale nezúčastnil jsem se, protože mám k masovým projevům nedůvěru - asi proto, že jsem několikrát zažil, jak byla podobná vzedmutí krátkodechá. Což se v tomhle případě neříká snadno.

Hodně jsem sledoval související polemiku mezi Erikem Taberym a Tomášem Halíkem. Sice jsem byl vychováván za bolševismu, ale v rodině, kde byly pevné mantinely. Třeba, když jsem o spolužákovi řekl, že mi něco ukrad, maminka mě usměrňovala: "Jak to můžeš říct? Znáš ho dobře? Máš důkaz?" Proto se ztotožňuji s názorem pana Halíka. Humor je možný, ale nedivme se, že pro někoho může být bolestivý.

• Tomáš Hanák interview: Zpívám rád a je to na mě, doufám, znát

V ukazování na někoho prstem a obviňování jedné určité strany vynikají právě i média. Nepřichází největší nebezpečí právě z lidu, ze společnosti?
Ó, no to je těžká otázka. Mě strašně potěší, pokud je v Lipsku demonstrace "Islám v Evropě nechceme," tak je zároveň i demonstrace na podporu tolerance. Že je pořád tolik soudných lidí, kteří si uvědomují, že konfrontace není cesta. Presumpce viny všech muslimů je příšerná - kolik z nich je extremistů? Pár tisíc, desítek tisíc? Jeden Beroun? A mám z toho strach, protože, chytne-li se tohoto tématu někdo šikovnej... V tom jsem na Čechy pyšnej - což je dost vyjímečnej případ - že extremisti typu Okamury jsou na okraji a nikdo nešel venčit prasata k mešitám. Teda, ono by to taky bylo dost složitý, nejdřív koupit prase a pak s ním jet až k nejbližší mešitě, tu v Lednicích nepočítám, to by se prodražilo... Ale samozřejmě mě strašně baví, že se náš pan prezident na Pražském hradě, symbolu, dominantě, sejde s Vladimirem Jakuninem a vedle něj sedí reprezentant Lukoilu a pan "prověrka", Mynářovic Vráťa. To je invaze škvírou v hradních vratech. Zíral jsem na fotky těch tajemných, sebevědomých a opravdu nebezpečných spřátelených lidí. Já kdybych z pozice občana České republiky měl porovnat riziko terorismu s tím, co se za úsměvů a protokolu děje na Pražském hradě kolem prezidenta, tak z toho mám strach nesrovnatelně větší.

INTERNET OHROŽUJE KOUZLO Z OBJEVOVÁNÍ

To souhlasím. Já mezi mladými lidmi v poslední době navíc vnímám velkou nejistotu. Studují mnohdy zbytečné školy a vcházejí do života, kde těžko hledají své místo. Jaké to bylo za vašeho mládí?
Vyrůstal jsem v době, která je dneska brána někdy s politováním, někdy s přezíravým úsměvem. Ale to mládí bylo samozřejmě krásný, bezstarostný, bez počítačů, fůra času na všechno možný, včetně sladký nudičky. Bylo právo a povinnost pracovat, nehrozilo existenční nebezpečí. Pokud člověk nebyl přímo v disentu, dalo se přežívat, kumpanie a partičky podnikaly výlety vlakem na chaty s lahváčema, na Rujánu, když už to jinam nešlo... Mám patnáctiletýho syna a dvě dcery, 26 a 24 let, a občas je mi jich docela líto. Slovy Tomáše Halíka - ne, že bych ho nějak studoval - asi často cítí tíseň. Tváří v tvář tomu, jak se prezentuje současný život v médiích a v reklamě, kde je všechno super a hned, musejí přicházet i nepříjemné otázky, co bude? Obstojím v tak obrovské konkurenci, dané obrovským přístupem ke vzdělání a informacím? Dokážu se uživit? I rodinu? Nebudu za pitomce, zbytečně dřepícího do devíti večer v někde v open-space kanclu? Pokrok je tak rychlý, že nelze odhadnout, co bude za rok.

Taky mě mrzí, že ve světě internetu, kde je všechno blízko a Austrálie je soused, když člověk něco nového vymyslí, zadá svůj výmysl do googlu a samozřejmě zjistí, že už ho dávno někdo předběhl. A radost je natošup tatam. Když jsme se synem vymysleli slovní hříčku Vampire State Building, byli jsme úplně zkouření nadšením. Když šel pak on spát, já si to vyťukal a už to jelo - kapela v New Yorku apod. Kouzlo z objevování ohroženo. Každý by chtěl zanechat na planetě otisk, ale to už je strašně těžký. I ty kapely, co mají elán a zkoušejí po garážích jsou pak rády, když o nich vůbec někdo v nějakým plátku napíše, že jsou perspektivní kapela, čímž to ale většinou i hasne, protože přes noc se objevily jiný kapely a samosebou jsou hned superhitem youtube. Až do zítřka.

S tím možná souvisí i nostalgie typu - dřív se ta hudba, ty filmy dělaly líp. Nepodléháte tomu taky?
To je těžký. Nedávno jsem si chtěl stáhnout Amarcord, abych synovi, který se dostal na filmovou a televizní tvorbu - hodně jsme se s manželkou jeho talentovkám věnovali, takže to bereme i jako svůj úspěch (směje se) - ale nikde to nebylo ke stažení. Podíval jsem se na ČSFD a tam byla hromada komentářů typu - "tohle je ten vynášenej film? Vždyt je to pomalý! Proč mám koukat na nějaký Felliniho osobní vzpomínky?" Lidi si neuvědomují kontext, dobu a podmínky vzniku, originalitu myšlenek i forem. Z Felliniho Sladkého života přežila jen prsatá Anita Ekbergová ve fontáně, ale ten úžasný a komplexní a fakt nadčasový obraz tehdejší společnosti, to bylo přece gigantický! A dnešní obrovská nadprodukce - ze které taky cítím nedostatek koncentrace, ale i nezištnosti - je v lepším případě jen odvarem už viděného, napsaného. A co se té nostalgie týče, tak sem patří i jazz - standardy, evergreeny, intimní věci, psaný, mám dojem, bez ambic na dvacet cen Grammy...

Někdy mám strach, že se zpráv dozvím, že odešla další osobnost, která byla respektovaná, dlouhodobě, celoživotně, právem. A nevím, koho mám považovat za následovníky. Všechno se navíc relativizuje, včetně viny a trestu. Dnes se na každý projev snese desetitisíce protinázorů, až se to úplně rozmělní. Každý může být diskuterém, chytrákem - a hlas lidu, omlouvám se, je často hlasem nesoudných nerozumných, omezených lidí. Hlavně, aby každý něco řek', cokoli, ale hlavně nemlčet.

Tomáš Hanák zvrací žebřík

MOŽNÁ PŘIJDOU I VEVERKY

Konečně odlehčíme téma a přejdeme k Žebříku. Během vyhlášení se několikrát převlíkáte. Máte nějakého stylistu?
Sám jsem si stylistou! To jsou věci, který se ke mně dostaly třeba z fundusu Československé televize. Třeba ten ultrapříšernej stříbřitej overal, pravděpodobně z baletu ČT. Mám třeba slipy, které ovšem ukazuji jen vzácně - je na na nich, pochopitelně vepředu, rudý otisk ženských rtů, jo! Dostal jsem od nějakého dealera holicích potřeb někde u benzínky. Všechno používáme i při koncertech našeho kultovního orchestru MTO Universal, takže na Žebříku to nejsou kostýmní premiéry. Ale samozřejmě nějaká nová kombinace ohavně modrého propínacího svetříku s kalhotami v barvě lososí, to nemůže diváky nechat chladnými. Ano, určuji módní trendy.

Z čeho byl ten žebřík, který jste loni "vyzvracel" během vyhlašování?
To je molitan pětka, pět milimetrů. Dělám to často, už se bojím, že jakmile někam přijdu s trošku divnou, naditou pusou, někdo vykřikne: "Jéžiš, zas bude vypouštět nějakou molitanovou blbost!" Bože, co já už toho z huby vypustil! Námořní kotvu, náklaďák, dvě auta, kostru ryby... Mě to strašně baví. Dřív jsem dokázal žebřík, co měl zhruba metr, ale to je havaj, žebřík, to je dé factó samá díra, samý okýnko. Ale ty kostry ryb už tam nacpu dvě. Vypouštím první a lidi: „Jéé, to je švanda." Jenže já nekončím, já ne! Já začnu vypouštět druhou. Ano, vyvíjím se. Překračuji vlastní stíny!

• Bára Poláková interview: Nabídky na moderování kromě Žebříku odmítám

Ono moderování ve vašem podání, to je vždycky pořádná show, to není nic ve stylu Marka Ebena...
...jehož kultivovaný styl někdo nazval dietním humorem.

To s vámi žádná dieta nebude. Stavíte především na improvizaci?
Mám vždycky připravený záchranný kruh bezpečí, určitou zásobu operativních témat a slovních hříček - to mi velí odpovědnost. A taky, abych si honorář zasloužil. Mám rád, když se něco podělá. Když vypadne zvuk, když se někdo z kapely opije a všechno jde najednou jinak, než mělo, a já dostanu pokyn: "Pět minut něco říkej!" To je ta takzvaná výzva. A moje slechy se pak často nestačí divit, co to ta huba dole mele.

Byl pro vás šok například loňský exces Hentai Corporation a jejich ukázání bobrů?
Né, někdo tomu možná říká boření tabu a posunování hranic, ale ti kucí byli jen napůl opilí lihovinou a napůl slávou, tak si to užívali na plný bobry. Navíc, pokud jde o alkohol, já se svou minulostí nemůžu nikoho soudit, během picího období jsem taky dělal prapodivný věci, včetně úvah o tom, jestli toho svýho svatýho Bimbase už konečně divákům neukážu, když už je Bimbas považován za pána světa. Uvidíme, co uvidíme letos, možná přijdou i veverky.

Tomáš Hanák s Bárou Polákovou při moderování Žebříku

Loni jste poprvé moderoval s Bárou Polákovou. Jak se vám s ní spolupracovalo? Ale upřímně!
Mně většinou řeknou, ať moderuji s nějakou ženou, aby gendrům bylo učiněno zadost, aby chlapi v sále měli na co vyvalovat bulvy. A taky, aby věkový průměr moderátorů rockokového koncertu nepřesáhl 60 let. Přiznávám, že jsem klidnější, když moderuju sám. Můžu si vstupy promyslet dopředu, řídit si průběh sám.  Bára je pohotová a všehoschopná, vážně, ale ve dvou mívám strach, aby tam druhá osoba nestála jak tvrdé Ypsilon. Moment, to je blbost - jaké jiné Ypsilon, než tvrdé, sakra? To je přeci - jedním slovem - úplná blbost. Což je taky blbost - úplná blbost nejsou jedním slovem.

Nebo nejideálnější.
Taky zásah! A jeden politik řekl onehdy do kamery na adresu svého kolegy: "Nechápu, jak mohl najednou otočit o 360 stupňů!" Ale zpět k Báře - taky bych jí nerad ubíral prostor. Třeba se letos budeme střídat, nevím. Nebo tam nepřijde nikdo z nás a Richard Müller se uvede sám. Každopádně, nemám s Bárou sebemenší trampotu, bavilo mě to, ale bavilo mě to i s Klárou Vytiskovovovou, která byla ze začátku taky krapet rozklepaná. Mně máma od dětství říkala: „Neboj, hlavu ti nikdo neutrhne," což je pravděpodobně pravda, takže já už se moc nerozklepávám. Jsem snad řízek?...šlo by sem do závorky "smích"?

(smích) Je tam. A co ještě? Třeba jakou cenu byste letos opravdu rád někomu předal?
To nevím. Třeba někomu, kdo nemá před očima jen hromadu peněz? Hleďme, to vypadá na přijatelně namoudřelý konec zajímavého rozhovoru... {vypnoutlink:Aneta Langerová,Ondřej Brzobohatý,Richard Müller}

text: Alena Bílková, foto: Tomáš Vlach, Bára Tichá, Petr Tibi